Na začátek bych chtěla poděkovat za více než 11,5 tisíc přečtení a 1,5 tisíc hlasů. A stejně tak za množství komentářů, jimiž mne v poslední dobou zásobujete. :3
Plus ještě chci poděkovat TenMentalniMyval za úžasný Firciriny fanart (nahoře v médiích) – opravdu si toho vážím! <3

Neměl ponětí, jak dlouho na tom ledě seděl a zíral do prázdna. Prudký sníh snášející se z nebe mu zasypával srst a bílé krystalky syčely při dotyku s žhnoucím ohněm. Upíral pohled před sebe, v hlavě před sebou stále viděl utíkat jeho družku pryč od něj, mizela ve sněhové vánici tak přirozeně, jako by se samotná stala její součástí.

S každým uplynulým okamžikem cítil, jak se od něj jeho družka vzdaluje. Toužil po tom za ní vyběhnout, dohnat ji, přitisknout k sobě, konejšit a už nikdy nepustit, nenechat ji odejít.

Ale přesto neudělal ani krok, který by jej k ní přiblížil, utlumil tak bolest a naopak podpořil naději.

Stále před sebou měl její vyděšený pohled, když odhalil své plameny. Nemohl z mysli vyhnat slzy, jež se třpytily v jejích očích, když i ona ukázala, kým ve skutečnosti je a co skrývá. Jindy hřejivou fialovou nahradila neústupná modř, který však, i přes svůj odtažitý zjev, odhalovala až mnoho pocitů.

Předci, ach, Předci. Proč jen se tohle stalo? Jak k tomu došlo, jak to mohli dopustit?

Vzdáleně vnímal, že k němu kdosi mluví, že před ním někdo stojí a asi po něm něco žádá. Dotknout se jej však neodvážil nikdo, strach z plamenů byl zakořeněný hluboko v mysli a nikomu se nelíbila představa ohně na těle, byť by Firclaer útočil zcela nevědomky.

Oheň zahořel jasněji, jeho oči zářily. Vlci instinktivně zouvli, nevědíce, co se bude dít. Měl-li Firclaer pravdu a Iciriny byla jeho družkou, jak se zachová, když mu právě utekla? Plameny stoupaly k nebi a probíjely si cestu skrz sněhovou clonu. Cítil, že led pod jeho tlapkami syčí a vypařuje se, zanechával stopy tam, kde seděl. Jediná známka bílé vlčice a její moci a on toužil být jí co nejblíž.

Až když se hlasy prosytily naléhavostí a lehkým zoufalstvím, uráčil se jim věnovat svou pozornost. Opakovali jeho jméno, volali jej z toho světa bezmoci zpátky ke smečce, k rodině.

Natočil hlavu, zaostřil. Stála před ním černohnědá vlčice, mluvila na něj konejšivým hlasem, jenž si pamatoval a tuto hřejivou vzpomínku si navždy uchoval. Ještě před chvílí myslel, že už ji nikdy nespatří, a teď před ním stála, živá a zdravá, nezraněná a díky teplu sálajícímu z jeho plamenů i značně sušší.

Okamžitě procitl. Jak jen na ni mohl zapomenout? Utápěl se v sebelítosti, že nepomyslel na to, jestli je jeho matka opravdu v pořádku. Za tu sobeckost by se nejraději vymáchal ve studené vodě! „Mami," vydechl konečně. „Jsi v pořádku?"

„Já ano," odvětila okamžitě. O ní nešlo. Nezáleželo jí na tom, jestli má zmáčený kožich nebo jestli jí hrozí umrznutí (ačkoli od obou věcí se díky nadpřirozeným jevům držela dál), ale nechtěla vidět ten stín bolesti i ztráty v očích svého syna. „Půjdeme z toho ledu, ano? Přesuneme se zpět do tábora."

Pomalu přikývl, nečekaje na rozkaz, a po jejím boku se strnule vydal nazpět. Ostatní je následovali, drželi se od něj však dál. Sněhová vánice pomalu utichala, vzdalovala se stejně jako Prokletá. Přehnala se přes ně vlna tepla, okamžitě osušila jejich kožichy a příjemně je zahřála. Když se vrátili zpět do tábora, z nebes se už jen sem tam snesla nějaká ta vločka.

Nesnědená kořist byla zapadaná sněhem, tábor i za tak krátkou chvíli působil celkem opuštěným dojmem. „Firclaere?" otočila se Auária na vlka. „Mohl bys?"

S myšlenkami částečně stále někde v oblacích přikývl. Plameny se rozlétly do všech stran, projely skrz sníh a na chvíli jej zbarvily do různých odstínů červené a oranžové, načež se množství sněhu v táboře rapidně snížilo. Sníh se vypařil, jako by čerstvá vrstva nikdy nebyla. 

„Shromáždíme se kolem kořisti," přikázal Mistrál. „Ti, kteří ještě nejedli, se bez námitek nají." Udržet smečku v chodu bylo teď to hlavní. Potřeboval, aby vlci nestrádali. Tím, že by odmítali jíst, by ničemu nepomohli. 

Firclaer až teď upustil od ohnivé podoby, plameny zhasly a jeho oči změnily barvu. Světlo jim znova poskytovala pouze Luna. Upíral pohled na kořist, k níž postupně přistupovali vlci, a když přišel na řadu, ani se nehnul. 

„Firclaere," pobídl ho Dawn tichým zavrčením. Oči jeho syna se varovně zaleskly, on se však nezalekl. „Když nebudeš jíst, nebudeš mít sílu," řekl, jako kdyby mluvil s malým vlčetem. „Potom ji nebudeš moc sledovat."

Vstal, beze slov přešel k zvěřině, utrhl několik kusů, pečlivě je spolykal. Jindy lahodné maso najednou nemělo žádnou chuť, bylo to jen něco, co potřeboval k přežití. Sedl si zpět na své místo, následovala jen Omega. 

Sotva dojedli všichni, rozhostilo se stísněné ticho. Nikdo nevěděl, jestli vůbec něco říct, kam jít, co dělat. I Alfa vlci váhali, jestli by bylo lepší promluvit si teď nebo nechat smečku vyspat a mluvit až zítra, kdy budou mít čisté hlavy a dojdou jim všechny události a souvislosti. 

„Odeberte –" začala Auária váhavě, ovšem přerušilo ji tiché zavrčení. 

„Ne," zasykl Ohnivý dech. Postavil se, švihaje ocasem. „Půjdu ji hledat."

„Nemůžeš ji jít hledat," zamítla jeho návrh okamžitě Alfa. „Je noc a ona již dávno bude za hranicemi."

„Musím ji najít," stál si za svým. „Je to moje družka!"

„Jsi šílenec, jestli si to myslíš!" vyštěkl Moon. „Jak jsi na tohle vůbec přišel? Jestli si myslíš, že za tohle prohlášení schováš svou neschopnost udržet se v klidu i svou žárlivost, jsi na omylu."

Naježil se. „Vím, že je to má družka. Cítím to. Předci to ví!"

„Je Prokletá stejně jako ty!" zaječel bělobřichý vlk. „Nemůže být tvou družkou."

„Nebo možná," zamumlala Lexis, „je právě proto tvou družkou. Třeba se legenda naplní ve chvíli, kdy nebudou spolu."

Firclaer celý ztuhl, hlídkařčina slova téměř nevnímal. Jeho družka byla Prokletá stejně jako on a vysvětlovalo to spoustu věcí. Ach, Předci, jak moc jí ublížil, když jí tehdy vyprávěl onu legendu? Ledového vlka tehdy nazval skrz naskrz zlým a neschopného milovat. Jistě, tehdy netušil, že oním vlkem je Iciriny, ale... 

Nedivil by se, kdyby utekla právě proto. Dobro vždy vítězí nad zlem. 

Možná bylo lepší, že za ní nešel. Zasloužil si trpět za to, co jí tehdy řekl. Ale přesto se nedokázal smířit s myšlenkou, že už ji nikdy neuvidí. Nemohl se s tím smířit. 

„Ani neodpoví," zamrmlal Black Moon. „Nemá totiž, co by na to řekl. Čím by má slova popřel."

Byla to pravda a Firclaer si to uvědomoval. Věnoval mu jenom netečný pohled lesklých očí. „Stačí," zavelela Agilli. „Do nor, všichni. Spát, probereme to zítra. Musíme být silní a odpočatí."

Nenamítali. Firclaer se schoulil na samém kraji dál od ostatních. Nebyl si jistý, jestli dokáže usnout, hlavu měl plnou myšlenek. 

Stejně na tom byl i Black Moon. Hleděl ven z nory na Lunu, hlavu na tlapkách, oči přivřené. Usmíval se. Mohl si to dovolit, nikdo se nedíval. 

Byl si jistý, že Iciriny znovu najdou. Buď přijde sama, nebo se ji vydají hledat. Ať tak či onak, objeví se. On na to bude připravený. Prokletí zabraňovalo, aby spolu Firclaer a Iciriny byli. Pevně tomu věřil, upnul na to veškeré myšlenky. 

To, že bílá vlčice byla ledovým vlkem z pověsti, jej nikterak neodradilo. Už jen touha přemoci svého soka jej poháněla dál. 

Díky prokletí se Firclaer dostal ze hry. To, že Iciriny byla tím, kým byla, neznamenalo, že by nějakého vlka nemohla mít. Jen nebude mít Firclaera, ale Black Moona. 

Věděli to. Nebo si to přinejmenším mysleli.

Oba dva. 

A zatímco tyto myšlenky jednoho ze soupeřů trýznily, druhého povzbudily a nadchly k přípravě dalších plánů.