„To je počasí, že by psa nevyhnal,“ zabručel Gimli otráveně, když s Aragornem vylezli ze skrytého bočního vchodu Helmova žlebu.

Prudký déšť bubnoval do jeho přilby a zatékal mu za krk, kde pod drátěnou košilí tvořil čůrky tekoucí až do míst, která by nikomu nepřiznal.

Pohlédl na můstek, kde se tlačili skřeti snažící se dostat dovnitř a zavrčel: „Jdeme na ně!“

Aragorn pozvedl obočí. „Je to daleko.“

„Hoď mě,“ přikázal, když mu v duchu dal za pravdu. „Ale neříkej to elfovi!“

„Ani slovo,“ ujistil ho.

„Skočil bych sám,“ zamumlal, „ale ta košile mi je těsná přes boky. Nemůžu se rozběhnout.“