"Prostě tě miluju," zamumlala jsem a měla pocit, jako kdyby mi právě ze srdce spadl obří kámen.

Z pohledu Magic:

Zavrtala jsem se ještě hloubějc do peřiny a dělala, že spím, protože jak to tak vypadalo, dneska měla Lily pro pozdní vstávání pochopení a tak jsem rozhodně nechtěla promrhat tu šanci. A navíc - dneska ráno se rozbalovaly dárky a vsadím se, že aktuálně je společenka nacpaná k prasknutí.

Zavřela jsem oči a už asi po tisícátý si v hlavě přehrávala ty včerejší - mým odhadem - tři minuty, který jsem se Siriusem strávila.

Snažila jsem se si dopodrobna vybavit každej detail. Jeho jiskřivý oči barvy oceánu, malej úsměv, černý vlasy neustále mu padající do očí, jeho krásná brada a lícní kosti...

V duchu jsem sama nad sebou zakroutila hlavou, když mi došlo, že o tomhle přemýšlím už vlastně od včera - od tý doby, co mě Sirius po konci písničky nechal samotnou stát na parketu a někam se ztratil.

Prostě zmizel. Možná jsem přece jenom byla fakt mizerná tanečnice a to ho odradilo. Vlastně bych se ani nedivila. Každopádně to bylo hezký. Celá ta chvíle. Hm, a  nakonec jsem možná ráda, že mě na ten ples Lils dokopala.

Asi po dalších deseti minutách jsem ale přemýšlení o celý týhle věci měla dost. Byl to jeden pitomej tanec. Ani nevím, co jsem čekala. Že mi tam najednou vyzná nehynoucí lásku a přizná se, že celý ty roky nenávisti byla jenom přetvářka? Haha.

Strhla jsem ze sebe peřinu a hned mě zalila vlna chladivýho průvanu. V ložnici už byla jenom Claire, která na mě vědoucně pomrkávala a s poznámkou o tom, že bych si měla pohnout, jinak ostatní dárky rozbalí beze mě, mně dostrkala do koupelny.

Když jsem za pár chvil scházela ze schodů do společenky, přece jenom mě aspoň trochu naplnila vánoční nálada. Jo, přísahala jsem si, že tyhle Vánoce strávím s čokoládou (Rem se osvědčil jako spolehlivá zásobárna) a čajem v posteli, ale nejspíš svoje rozhodnutí malinko pozměním. Řekla jsem to, když mi nebylo úplně dobře a trochu jsem se z toho všeho sesypávala - kvůli všem těm věcem, co se staly.

Teď už to ale není tak hrozný. Vlastně se mi to nejspíš v hlavě v noci mezi včerejškem a dneškem nějak uleželo a došla jsem k názoru, že se na to prostě vykašlu, i kdyby to mělo znamenat, že se vykašlu na Siriuse. Což se mi opravdu dělat nechce.

Měla by ses mu omluvit, mi moc rádo připomínalo moje svědomí. Ta hádka byla úplně blbá. Já jsem úplně blbá. Ale nesmím o tom takhle přemýšlet, protože to bych zas dospěla k tomu, že bych celý vánoční prázdniny doopravdy strávila sebelítováním se, jak tomu bylo doteď, s výjimkou toho plesu a navíc na to furt myslím a to taky není dobrý, takže už to nebudu rozmazávat. Nemá to cenu.

Ale opravdu bych se asi měla omluvit. Problém je v tom, že to dělám nerada. Mám totiž svojí hrdost, který se to vůbec nezamlouvá. Bez toho se ale náš kamarádský vztah nikam neposune... Ale pokud se do toho bude míchat Samantha tak taky ne, takže je to ve finále asi jedno.

Zatřásla jsem hlavou, abych všechny tyhle myšlenky vyhnala a nemusela si nad nima aspoň teď dělat starosti.

Společenka byla naplněná k prasknutí, všichni se mačkali na křeslech, nebo vytahovali svoje dárky z desítek punčoch, který visely z krbu.

Zamířila jsem k Moon, Lils, Jelínkovi a Claire, který se uklidili do jednoho z rohů v blízkosti krbu. Remus seděl s Peterem a Mary opodál a když mě zaregistroval, vesele na mě zamával.

Nevěděla jsem, kde se nachází Sirius a ani mě to moc nezajímalo. Teda - jasně, že bych ho ráda viděla, ale nevím, jak bych se po tom včerejšku měla zachovat. Už zase na to myslím. Do háje!

Tenhle rok na Vánoce v Bradavicích zůstali skoro všichni sedmáci, což bylo dost pochopitelný. Všichni jsme si to tu chtěli užít do poslední chvíle.

Kousek od nás nadšeně vypískla Loriel, kterou nejspíš potěšil nějakej z dárků a mě až v tu chvíli došlo, že tu vlastně taky mám svojí plnou punčochu.

Společně s Lils jsme zamířily ke krbu a obě si vzaly svoje punčochy. Od Rema jsem dostala - hrozně nečekaně - knížku, kterou možná někdy přečtu, Lily mi jako každý rok darovala novej svetr (nevím, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale já miluju svetry) a od paní Evansové mi přišla rudě červená pletená šála.

James mi daroval zlatej řetízek s malou zlatou odrážečskou pálkou jako ozdobu, od Petera jsem dostala novou sadu šachů, protože ta minulá se mi jaksi rozbila, protože se mi jí nějakým záhadným způsobem povedlo zašlápnout, Claire mě obdarovala novou sadou na čištění košťat (už jsem jí fakt potřebovala) a Moon mi taky dala knížku, o který ona sama básnila už sakra dlouho. Romeo a Julie. To určitě bude nějakej zaláskovanej román s tragickým koncem. Mám na to čuch.

Pak jsem našla ještě pár menších dárků a na konci punčochy jsem nahmatala ještě jeden malej balíček. Nebylo na něm napsáno od koho je, žádnej vzkaz, nic.

Přesto jsem ho rozbalila a do ruky mi vypadl malej obroušenej kousek skla, kterej se v plamenech, který se od něj odrážely, lesknul. Když jsem ho zdvihla blíž k očím, zjistila jsem, že v něm vevnitř je... Kvítek rudý růže?

Co mě zarazilo bylo, že růže nebyla zrovna dvakrát krásná. Spíš lehce povadlá, jako kdyby potřebovala zalít.

Ale i tak jsem na ní několik dalších vteřin fascinovaně hleděla. Muselo to být dost drahý a to mě zas nutilo klást si pořád dokola tu samou otázku. Kdo by mi něco takovýho vůbec dával, že bych mu za to stála?

Ještě k tomu mě napadlo, že je dost možný, že já tomu někomu dárek možná vůbec nedala. Tenhle rok (eh, ostatně jako vždycky) jsem si s dárkama moc starostí nedělala. Prostě jsem v Prasinkách něco sehnala a hotovo.

Jelikož jsem to řešila ale ještě před tím, než se no, řekněme náš vztah se Siriusem trošku podělal, měla jsem dárek i pro něj, kterej jsem mu dokonce dala. Bylo mi líto jeho oblíbený album od Queen dávat někomu, o kom jsem věděla, že by ho neocenil určitě tak moc, jako on. A když jsem to včera balila, nepodepsala jsem se. Nechtěla jsem, aby to působilo divně. Myšlenka, že on možná udělal to samý, mě vůbec nenapadla.

Mimochodem tohle jediný jsem v Prasinkách nekoupila, po sově jsem jedný vychovatelce poslala peníze a ona mě to album. Jane byla jediná jakž takž v pohodě a tak jsem věděla, že se na ní můžu obrátit. Aspoň někoho jsem v tom mudlovským světě měla.

...

"Takže pořád nevíš, od koho to máš, jo?" Zeptala se pozdějc odpoledne Claire, když jsem si zrovna v síni nandávala slavnostní oběd. "Ne," pokrčila jsem rameny a vzpomněla si na tajemnej kousek skla s růží, aktuálně se nacházející v mojí kapse. Sáhla jsem pro něj a nechala na něm odrážet světlo svíček všude kolem nás.

Lily s Jamesem si naproti mě vyměnili zvláštní úsměv a potom Lils na Claire vedle mě mrkla a Claire povytáhla obočí. Potom vědoucně zakývala hlavou a já celou jejich gestikulovací konverzaci zamračeně sledovala.

"Víte to snad vy?" Zmateně jsem se zeptala a oni sborově záporně zakroutili hlavou. Podezřívavě jsem si je přeměřila pohledem.

"I kdyby jsem to věděli," začala si Lily nervózně pohrávat s knoflíkem u košile, což dělala vždycky, když lhala, "tak ty na to zachvíli taky určitě přijdeš," mrkla na mě a já si zamyšleně podepřela hlavu loktem. Fajn, u vánočního oběda se to moc nehodilo, ale tak co.

Probodávala jsem je všechny tři naštvaným pohledem. Po chvíli jsem ale očima zabloudila k černovlasýmu nebelvírovi, kterej se zrovna bavil s Remem a Samantha vedle něj na něco prudce přikyvovala.

On můj pohled vycítil a když se na mě podíval, v očích se mu zablýsko. Potom pohledem sjel k růži ve sklu v mojí dlani a obličejem se mu mihnul podivnej stín.

Možná to byly jenom moje tajný přání, ale na chvíli jsem měla pocit, že zaváhal, jako kdyby se chtěl postavit a přesednout si. Nakonec se na mě ale jenom jeho typickým způsobem ušklíbnul, naposledy blýsknul pohledem po růži, která jako kdyby na chvíli nevypadala tak zvadle (to jsem ale připisovala světlu svíček) a potom se zase otočil směrem k Remusovi.

Zakroutila jsem nad kraťoučkou změnou růže hlavou a snažila se nevnímat Blacka a Samanthy, který ruku v ruce vycházeli ze síně.

...

Myslela jsem si, že si nikdo mýho zmizení nevšimnul, když jsem se nenápadně vytratila ze společenky do ložnice a posadila se na parapet u otevřenýho okna. Už bylo pozdě večer a prostě jsem nachvíli potřebovala vypadnout.

Nechala jsem noční vánek, aby mi příjemně pročesával vlasy a zavřela oči. Jo, sedět na parapetu bylo dost nebezpečný, ale poslední dobou to, kromě postele, bylo moje nejoblíbenější místo.

Když mi někdo zastrčil pramen vlasů za ucho, málem jsem zahučela dolů na pozemky a zbyla by po mě jenom placka, kdyby mě někdo a to ten samej, kterej můj pád skoro přivodil, nechytnul za zápěstí a nestáhnul zpátky na parapet.

Zhluboka jsem vydechla (on je to docela šok) a potom jsem se pomalu otočila. Vykulila jsem oči, podobně, jako včera večer, když jsem za sebou zaregistrovala Blacka.

Ten se ležérně, tím jeho blackovským způsobem opíral o stěnu, která rámovala parapet, na kterým jsem seděla a díval se na mě.

"Co tu děláš?" Přerušila jsem ticho po několika vteřinách, ve kterých jsme si navzájem opláceli pohledy. Sirius zašátral v kapse a vylovil cigaretu, kterou si následně mojí hůlkou, která ležela kousek od něj, zapálil.

"Ničím si plíce," pokrčil rameny a z úst vypustil cigaretovej kouř.

"Jo, to vidím představ si to," sarkasticky jsem pronesla a vytrhla mu svojí hůlku z ruky. "A proč si to cigáro nejdeš vykouřit někam jinam? Je tu spoustu míst, kde je to určitě vhodnější, než tady - "

Sirius na mě pootočil hlavu a zeptal se: "Vadí ti, že tu jsem?"

Na to jsem jaksi neměla odpověď. Ne, vlastně mi to ani nevadilo. Jenže myslet si to v duchu a říct to nahlas jsou dvě docela rozdílný věci.

"A jak ses sem vlastně dostal?" Odtušila jsem pochvíli, abych odvedla řeč jinam a přejela po něm pohledem.

"To je moje tajemství," samolibě na mě mrknul a já potlačila potřebu něco mu mrsknout do ksichtu.

Když jsem dlouho nic neříkala, Sirius se ušklíbnul, odložil cigaretu a sundal si jeho koženou bundu. Pod ní měl jenom obyčejný černý tričko. Vypadal... dobře.

Povytáhla jsem na něj obočí a on se ušklíbnul. "Co je? Je tu prostě vedro," znovu vzal cigaretu a potáhnul.

Jo, u otevřenýho okna je nakonci prosince vedro. Víc jsem se o tom ale nemínila dohadovat, takže jsem nic neříkala a rozprostřelo se mezi náma ticho.

"Hm, pořád jsi mi neřekl, proč jsi šel sem," řekla jsem nakonec a Sirius odtušil: "A tys mi neřekla, proč jsi jen tak najednou zmizela."

"Myslela jsem, že si mě nikdo nevšimnul. Ale když to chceš vědět, chtěla jsem být chvíli sama," pak mi došlo, že by si to možná mohl vyložit špatně a tak jsem rychle dodala: "Ale samozřejmě tu můžeš zůstat." Chtěla jsem, aby tu zůstal. Sama nevím, proč.

"Nebyla jsi až tak nenápadná," poznamenal a já se na něj podezřívavě podívala. "Spíš si myslím, že tys mě schválně sledoval. Celou dobu. Já tě viděla."

"To nemůžu potvrdit, ani vyvrátit," dal si ruce v bok a cigaretu měl zastrčenou v koutku úst. "A jenom jsem si říkal, proč jsi najednou jen tak zmizela, když dole byla celkem dobrá nálada."

"Hm," zahučela jsem neurčitě a zadívala se z okna. Možná jsem v koutku duše doufala, že by za tím mohl být i jinej důvod... Ale to byla kravina.

"Proč teď vlastně nejsi se Sam? Je to tvoje holka, měli byste spolu trávit čas," rýpla jsem si, ale ve skutečnosti mě odpověď opravdu zajímala.

"A proč ty nejseš s Evansovou a Crystal? Jsou to přece tvoje kamarádky," opáčil a zadíval se na mě s nečitelným výrazem, i když jiskření v očích se mu nepovedlo úplně zakrýt.

V odpověď jsem něco neurčitě zahučela a v duchu ho proklínala. Občas dokázal být až nepříjemně vypočítavej, když se nechtěl podělit o odpověď.

Za několik dalších minut se Sirius zvednul (nejspíš už ho nebavilo stát, takže kecnul na parapet vedle mě) a společně s cigaretovým závanem a naprosto dokonalým úsměvem zmizel z ložnice.

Bylo to skoro, jako když jsme se bavili dřív, akorát tam pořád někde bylo cítit, že na tu hádku jsme nezapomněli. Pořád tam je.

A taky mi nějak rychlejc bilo srdce a víc jsem si promýšlela, co řeknu. Dokonce jsem přemýšlela nad tím, jestli v těch ošoupaných černých teplákách a svetru od Lils nevypadám špatně.

Claire mě pozdějc večer ubezpečila, že rozhodně ne, protože přece jenom ona to s její orientací mohla dobře posoudit. Neřekla jsem jí ale, k čemu to potřebuju, protože sama jsem byla dost zmatená, ale začínalo mi to docházet.

Je tu možnost, že se mi Black líbí. Což je... fajn? Předem zlomený srdce? Zatraceně. U něj si nikdy nemůžete být jistý ničím a to je na tom to nejhorší.

Jakoby trochu jsem to vzala hupem a oficiálně můžu říct, že tenhle příběh bude mít 55 kapitol! (Teda doufám, že mi to vyjde xD)
Btw. nejhorší z týhle kapitoly bylo vymýšlet vánoční dárky... lmao.
2200 slov<3
any🦋