Je 31. prosince roku 2015. Zbývají poslední chvíle tohoto roku a já bych se s ním chtěla na férovku rozloučit, protože tenhle rok rozhodně stál za to. V téhle části asi vůbec nepůjde o nic jiného než o to, co jsem já za tenhle rok zažila, prožila a pocítila. 

Minulé roky, které jsem prožívala byly vcelku nudné, protože jsem šíleně líný člověk a nic jsem nedělala, a nikam jsem nechodila (ne že by se toho o moc změnilo tenhle rok, heh). Prostě ty předchozí roky jsem strávila převážně doma bezmozku na počítači a sem tam jsem vyšla ven. 

No a teď když nad tím uvažuju, tak se ani tak nebudu bavit o tom, co jsem zažila. Já si všechny svoje vzpomínky držím u sebe a málokdy říkám nahlas úplně všechno co se stalo. Ty vzpomínky, které se mi nějak vryli v paměti držím pod zámkem a málokdy se odvážím je říci nahlas. 

Stejně byl rok 2015 rokem, kdy jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do západů slunce, protože jsem letní večery čekala se svou nejlepší kamarádkou na západy slunce, obě dvě jsme milovaly a stále milujeme ten pohled na tu barevnou oblohu. 

Zamilovala jsem se do dlouhých konverzací, kdy se bavíte s jedním člověkem o všem. Může to začít typicky od toho, jak nádherné je počasí a pokračovat hlouběji. Z LT určitě víte, že já se ráda zabývám pocity lidí a není, přísahám, že není nic na to si sdílet vlastní pocity a myšlenky s jinou osobou, která vás opravdu poslouchá a svěří se vám s jejími pocity též. Jsou to ty konverzace, kdy se bavíte a stále vás napadají nové, i když nesmyslné témata. Ty, nad kterými chytáte dlouhé hlasité výbuchy smíchu, že vás z toho bolí břicho. 

Zamilovala jsem se mnohem intenzivněji do pomáhání ostatním a děláním je šťastnými. Miluju ten pocit, když vím, že pro nějakou osobu tady jsem a pomáhám ji svou přítomností. 

A jako poslední věc, na kterou si můžu vzpomenou je, že jsem se zamilovala do jedné jisté osoby. A bylo to samo od sebe. Čímž myslím to, že jsem opravdu neměla jediné tušení, že bych Žábu mohla milovat. Vím, že se to zkrátka stalo a neovlivnila jsem to ani trochu. Prostě jsem si po uvědomění toho, že k němu cítím nějaké pocity už nedokázala pomoct. Když jsem se mu dívala do očí, nemohla jsem přestat zírat na to, jak sakra božský jeho oči byly. Stačí, aby řekl jedno jediný slovo a moje rty se zkřiví do úsměvů plného mých zubů. A jsem vždycky první, která pozná že změnil vůni.....ále abych se moc nerozkecala, tak to nechám někam na konec. ♥

Za tenhle rok jsem měla spoustu svých chvil. 

Měla jsem chvíle, kdy jsem byla šťastná, jak hovado. Furt jsem se usmívala a místo chození jsem radostně skákala. Napadaly mě různé praštěné nápady a jakmile jsem se začala smát, smála jsem se opravdu tak nahlas, že se za mě moji přátelé a rodina dosti styděli. (MÁM PRÁVO SE SMÁT!) 

Měla jsem chvíle, kdy jsem byla na určitě osoby ve své třídě hroznou alergii. byla jsem alergická na jejich hlas, na jejich komentáře a spoustu dalšího. Po nějaké chvíli se to naštěstí uklidnilo a už s nikým nemám až takový problém. (Pokud mě někdo nechytne při mé ultra naštvané náladě)

Měla jsem jedno období, kdy jsem neskutečně, ale neskutečně nesnášela holky. To byl můj mozek tak proti holkám, že mi vcelku je líto své nejlepší kamarádky, která byla u toho, kdy jsem začala nadávat na všechny ženské chyby a debility, kterými jsem samozřejmě trpěla taky. To se díky bohu také uklidnilo po nějaké době. 

Měla jsem chvíle, kdy jsem byla smutná z neurčitých důvodů a najednou se na mě sesypaly všechny ty urážky, které mi jakýkoliv člověk kdy řekl (au) a byla jsem fakt hrozně smutná a furt jsem nad tím přemýšlela a několik nocí jsem probrečela polštář, huh, ale pak jsem se probudila a byla jsem v pohodě. Jsme všichni lidi, tyhle chvíle přicházejí a odcházejí. 

Měla jsem chvíle příšerného vzteku a taky bezdůvodně. To radši nechci rozvíjet. 

Měla jsem chvíle, kdy jsem se chtěla bavit jenom o psychologických filozofických věcích a občas, kdy mě jedna z takových chvil přepadla, sedla jsem si k počítači a začala jsem psát další část Let's talku.

Já se vždycky snažím být hrozně vděčná za všechno co mám. Takže lidi, na kterých mi záleží neskutečně moc, těm se snažím co nejvíce dokazovat to, že jsem opravdu ráda za to, že je ve svém životě mám. A jelikož jsem hrozně zlá, tak to často i zapomínám něco nějakým lidem dokazovat. Takže bych to tady chtěla nějak shrnout. 

Chtěla bych poděkovat Terce za to, že si vším za tenhle rok prošla se mnou. Věděla vždycky (a bude) jako první, co se se mnou dělo. Je to právě ona, která mě nechala se zamilovat do dlouhých konverzací, protože jsme si spolu vždycky sedli a začali si spolu povídat. zároveň jsme dostávaly spolu naprosto dokonalé nápady, se kterými ta druhá nemohla nesouhlasit. Děkuju ji za to, že dokáže tak dokonale naslouchat a nechává mě projevovat svoje občas ne tak inteligentní názory. A taky ji děkuju za absolutně úžasné a nezapomenutelné zážitky a hlasité výbuchy smíchu. Jo a taky před ní dokážu v klidu přiznat svoje chyby, aniž bych věděla, že mě ukamenuje.  (Vím, že si to přečteš, retarde^)

Chci poděkovat své rodině, protože jsem si za tenhle rok uvědomila, co pro mě všichni znamenají. Uvědomila jsem si třeba, že v nich můžu najít obrovskou podporu. A že bez nich bych tady vážně nebyla. A že si nemám absolutně na co si stěžovat. Jsem vděčná za to, co pro mě dělají, co dělají pro to, abych mohla žít. A jsem maximálně vděčná za to, že jsou převážně pozitivně naladění. 

Následně bych chtěla poděkovat Žabce. Za to, že s ním můžu mít dlouhé konverzace, které můžou začít třeba naprosto prasácky (prasátka jsme no) a pak to může mít jeden z vážnějších konverzací. Dělá mě šťastnou (to zní jako jeden z milionů statusů různých párů, ups.) a já si nedokážu pomoct, ale líp jsem si vybrat asi opravdu nemohla, protože děvčata, tenhle chlapec se o mě vážně stará a to i když ho často otravuju a mám takový ty výkyvy nálad. A chci mu poděkovat za to, jak je všímavý a dokáže mě poslouchat a to můžu mlít takový hovadiny. A - tohle pochopí jenom milovníci jídla - DÁVÁ MI JÍDLO! Já fakt nevím jestli jsem divná, nebo co, ale dokážu se radostí zbláznit, když mi v ruce skončí cheeseburger, který jsem ani nezaplatila. (Teda jasně, že ho varuju, aby to už nedělal, protože nemám ráda, když za mě utrácí, ale stejně dnaiowjodijeowwodj♥) 

Taky bych chtěla poděkovat Kubovi - můj nejlepší kamarád, za všechnu tu podporu, kterou jsem od něj za tenhle rok dostala. A taky hrozně rychle vyčenichá, když není něco v pořádku, jenže třeba narozdíl od Terky neví co přesně. A chci mu poděkovat za to, že ho můžu vždycky naštvat a otravovat a pošťuchovat ho, protože je vtipnej, když chytne rejč. 

Pak chci poděkovat Verče, která byla moje "první pacientka na sezení u psycholožky Kiki" za to, že se mi svěřuje a za to že jí dokážu pomoct. Za to, že můžu být u toho, jak se u ní rozvíjí puberta a za všechny její spamy, u kterých jsem se často smála. Chci ji poděkovat za to, že píše a za to jaký má talent a za to, jak se dokáže vyrovnat se svými problémy. 

Chci poděkovat lidem, kteří mě ovlivnili natolik, že jsem se nad sebou zamyslela a změnila jsem spoustu svých názorů. Chci poděkovat všem lidem, kteří to mají v hlavě srovnané, že na této planetě existují. 

Chci poděkovat lidem, kterým jsem v roce 2015 pomohla, kterým jsem v roce 2015 udělala radost, nebo jsem je dokonce změnila k lepšímu! Chci poděkovat lidem, kteří jsou díky mě silnější nebo pozitivnější. Chci poděkovat lidem, kteří se mi svěřili se svými problémy za to, že tak udělali a doufám, že jsem jim i opravdu pomohla. Chci poděkovat lidem, kteří se cítí šťastně, protože by se tak měl cítit každý. Je pro mě naprostým úspěchem, když mi někdo řekne, že jsem mu nějak pomohla. 

Chci poděkovat všem lidem, kteří se nenechali srazit na zem kvůli komukoliv a kvůli čemukoliv. Chci poděkovat všem lidem, kteří chytli smutné chvilky, ale posunuli se dál a cítí se dobře. 

Chci poděkovat Lili_Dyer, za to že existuje. Za to jaký má talent. Za to, jak si se mnou vždycky píše. Za to jaký má ve psaní talent a já jí nejvíce přeju, aby to opravdu dotáhla do nějakého nakladatelství, protože jsem si sakra jistá, že budu první, která si objedná její knížku, ještě předtím než bude v kamenných obchodech. Chci poděkovat Lili za to, kam to tady dotáhla a za to, že je tak úžasná. Je úplně hrozně hodná a dokáže mi vždycky pomoct. a za to že má TRPĚLIVOST! Už jenom rok a půl, Lil! 

Chci poděkovat svým čtenářům, protože bez vás bych volné dny asi trávila koukáním se na nějaké filmy a brečela nad těmi nádhernými příběhy. Ale díky vám můžu sama tvořit svoje příběhy. Bez vás bych teďka na Silvestra kousek před půlnocí nepsala o tom, co jsem sama sobě dokázala. Chci poděkovat za vaší pozitivní odezvu a za vaší trpělivost s mými častými writer's blocky. Chci vám poděkovat za to, že tady jste a dokazujete, že tahle generace má smysl, protože příběhy stále existujou a přibývají spisovatelé a spisovatelky. 

A nakonec (doufám, že jsem na nikoho a nic nezapomněla) bych chtěla poděkovat sama sobě (sobecká lvl 549895965) za to, co jsem si za tenhle rok uvědomila. Za to, že jsem se naučila respektovat sebe i ostatní. Za to, že jsem přestala lidi tolik soudit (každý aspoň trochu soudí, takže). Za to že jsem v sebe začala věřit. Chci sama sobě poděkovat za to, že dokážu být vděčná a že mi záleží na pozitivitě. Za to, že jsem ve svém životě dokázala najít tak úžasné lidi. Za to, že se dokážu dát do pohody, i když chytnu zvláštní a smutné chvilky. Za to, že se snažím sama sebe přesvědčit, že dokážu být lepší, než si o mě ostatní myslí. Chci poděkovat sama sobě za všechno, co jsem za tenhle rok dokázala. 

Zároveň bych se chtěla i vyzpovídat. Chtěla bych se omluvit za všechny lži, které jsem kdy vyřkla. Za všechny urážky, které kohokoliv zabolely. Za ty chvíle, kdy jsem si na nevinnému člověku vylila svůj hněv a vztek. Za všechny chvíle, kdy jsem byla drzá a chovala jsem se bez jediného respektu ke svým rodičům. Chtěla bych se omluvit za svoje občas stupidní nálady, které jsou opravdu zbytečné. A chtěla bych se omluvit všem lidem, které jsem kdy zklamala. 

A děkuju za to, že mám lidi, na kterých mi opravdu záleží a kteří se o mě starají. A za to, že jsem zdravá. 

Děkuju za rok 2015.