Snad jakoby se mi ve vteřině před očima přehrál celý život, když jsem sotva pár metrů od sebe cítila řítící se autobus a po okamžiku i jeho troubení, se kterým by už při své rychlosti zastavit nedokázal. Pod bříšky prstů jsem ucítila látku dívčina trička, než jsem ji chytla a vší silou se přítomnou pokusila za pomoci i druhé ruky odstrčit. Měla jsem štěstí - její tělo se v mžiku po mém pohybu zvedlo a holčička se při nečekaném letu rozbalila z klubíčka a dopadla na zaprášenou zem opodál. Já už věděla, že doběhnout nestihnu, tak jsem se odrazila za ní a při dopadu cítila, jak mi jedna z nohou o autobus škrtla. Na zem jsem dopadla na břicho a celá od prachu jsem se na ní s bijícím srdcem vyválela, tak jako druhá přítomná, ke které jsem nedaleko dopadla.

,,Nestalo se ti nic?" vydechla jsem se starostí a instinktem, i přes vědomí své cizí řeči.

Přes opadající oblak prachu okolo jsem viděla její oranžové tričko s potiskem a béžové volné šortky s tmavě hnědými dlouhými vlasy.

,,Jsem v pořádku," dostalo se mi zpět až znechucené dětské zamumlání, po kterém jsem se hned zarazila a i přes šok, který koloval mým tělem jsem se na dívenku podívala.

,,T-ty umíš anglicky?" vyvalila jsem na ni oči.

,,No a co, ty zase jistě neumíš portugalsky," posadila se a oklepala ze sebe přebytečnou špínu ze země, tak jako já a následně jsme se obě postavily.

,,Ale narozdíl od někoho nelezu do silnice, aby mě srazil autobus," věnovala jsem ji až mateřsky opatrovnický pohled.

,,Byl tam na zemi hezký kámen, chtěla jsem si ho prohlédnout," našpulila trucovně rty, než se jí na obličeji zjevil úsměv, ,,ale tebe jsem tu ještě neviděla. Místní rozhodně nejsi, to bych tě znala."

,,Znáš tu snad všechny místní?" podívala jsem se na ni.

,,Aby ne, jsem tu místní šerif, všechno tu dávám do pořádku," vyprsila se a já ji věnovala letmý úšklebek, na její prozatím příliš nepojednaný pořádek, ,,no tak možná nejsem šerif, ale vím o všem, co se tu šustne. Je to tu takový můj rajon," spiklenecky mrkla, než jsme se vydaly dál ulicí, jakoby se nic nestalo, ,,a co tu vůbec děláš ty?"

,,Pracuju."

,,Nezdá se mi že bys pracovala," podívala se na mě se svým dětsky roztomilým úsměvem.

,,Spíše jsem to měla v plánu," nasála jsem po odmlce rty, když jsem se s děvčátkem dostala do klidnější ulice.

,,Ty máš bouchačku," vyvalila ve vteřině s radostí oči při pohledu na mé boky, kde jsem měla pouzdro se zbraní, ,,můžu si ji vyzkoušet?" zajiskřily jí oči.

,,Ani náhodou," trhla jsem sebou a druhá přítomná uraženě sklopila zrak, ,,a kde máš vůbec rodiče?"

,,Bůh ví," pokrčilo děvče rameny, než jsme po dalších pár krocích došly do nedalekého podniku, kde mě přítomná chytla za prst a odvedla k jednomu z volných stolů.

Já se ani nenadála a při sledování všeho okolo jsem si málem nevšimla, jak k nám přišel číšník a brunetka naproti mně z angličtiny v portugalštině objednala.

,,Ty máš peníze?" pozvedla jsem obočí, když obsluha odešla.

,,Ne," opětovně se usmála, ,,ale doufala jsem, že ty ano."

Navenek jsem jistě vypadala zaraženě, však uvnitř se mi vytvořil nenápadný úšklebek. Něco se mi na tom děvčeti v jádru zamlouvalo. Možná to byla až příliš přátelská povaha, pod jejíž skořápkou se schovávala vrstva důmyslnosti.

,,Jak se jmenuješ, prcku?" zeptala jsem se po chvíli ticha mezi námi.

,,Pabla. A víš co to znamená? Malý. Proto si někdy říkám Lani. To v portugalštině znamená ta jež přináší mír a naději. Lépe to zní, ale jméno je to příšerné," odfrkla si po zamyšlení, ,,ale ty bys měla být policajt, když máš tu pistoli. Doufám, že mi nejdeš špinit můj trávník."

,,Nejsem od policie," prohodila jsem.

,,Tak jsi voják nebo nějaký špión. Nestáva se tu totiž moc často, že tu je i někdo jiný, než místní a když už, tak se něco děje. Někde se tu musí dít něco bez mého vědomí," svraštěla Pabla zamyšleně obočí, ,,jsi jistě někdo, kdo pracuje v utajení. Proto musíš splynout s okolím a na to jsem já široko daleko nejlepší," ušklíbla se.

,,Moc se vyptáváš, prcku, neměla bys strkat nos do čeho nemáš."

,,Nejsem prcek," založila si ruce na prsa, ,,to že jsem menší než ty, neznamená, že jsem malá. Náhodou jsem na svůj věk nadprůměrně vysoká a chytrá," vyšpulila spodní ret.

Po další chvíli nám přinesli to, co přítomná za mé nepozornosti objednala. Každá z nás měla skleničku coly a talíř jistě brazilsky typického jídla.

,,Doufám, že máš hlad," uculilo se děvče, než se pustila s chutí do jídla.

,,Kde jsi se naučila tak dobře anglicky?" věnovala jsem jí dlouhý pohled, aniž bych se podívala do svého talíře.

,,Nuda člověka dožene do mnoha věcí," pokrčila bruneta rameny, ,,mamka dřív pracovala na letišti v Porto Velhu a já tam s ní trávila většinu času. Stačilo jen dobře poslouchat a něco málo si přečíst a po angličtině už šlo všechno samo - buon giorno, merci beaucoup, auf wiedersehen..."

Vážně byla skvělá. Možná jsem v nitru začala i doufat, že by mi mohla pomoct s tím, proč tu jsem. Následně jsem již dál nepřemýšlela a dala se do porce, která mi ležela na talíři. Bylo to vážně vynikající. Lepší než pastel vymáchaný v oleji.

,,A kde je mamka dnes?" zeptala jsem se po chvíli.

,,Doma," věnovala mi Pabla pohled, ,,ale ona není moje skutečná máma. Ani táta není můj skutečný táta. Jsem pěstoun."

,,O-omlouvám se, neměla jsem se ptát," sklopila jsem posléze zrak.

,,Neomlouvej se," nasadila bruneta ihned své zvednuté koutky od ucha k uchu, ,,nikdo neví, kdo jsem, tak jako to já ani pořádně nevím sama o sobě a tak mi to vyhovuje. Každý den je jako ten poslední a já nikdy nečekám, než ke mně něco přijde, ale dojdu si pro to sama."

,,Líbí se mi tvůj přístup," upila jsem s úsměvem ze své skleničky.

,,Musím si tu hledat věci, na kterých se dá najít něco pozitivního, když už můžu ostatním vyprávět svůj životní příběh ve formě tragikomedie. Je to tu díra, ale já se na to snažím nemyslet a možná jednou prožiju i něco akčnějšího, než že se dostanu pod kola autobusu," nacpala si plnou lžičku masové směsi z talíře do pusy.

,,Nemyslím si, že bys za deset let získala dobrou tragikomedii," věnovala jsem jí pobavený pohled.

,,Je mi třináct," zamračila se Pabla, ,,vím, že na to nevypadám, ale je mi třináct."

Když jsme dojedly, já přes dívčin usměvavý obličej a dobrý pocit z oběda zadarmo zaplatila, přičemž jsem ještě do rukou dostala ledové latte a ona zmrzlinový pohár. Při tom jsem se na přítomnou opět podívala a ona se ušklíbla.

,,Chtěla si snad zmrzlinu?" pozvedla tázavě obočí.

,,Nezdáš se, kde jsi se to naučila?"

,,Co?" zamumlala bruneta s plnou pusou.

,,Být dítě navenek, ale vychytralá uvnitř."

,,Nejsem vychytralá, jen se umím přizpůsobit okolí. A také jsem přátelská," usmála se.

Člověk by jí s jejím výrazem uvěřil vše. Malá a roztomilá, na všechno se dívajíc z té světlé stránky, i když si jistě jako pěstoun zažila své. Když však přijde na věc, jsem si jistá, že dokáže toho stále svého neukázaného a skrytého potenciálu využít. Jediné, o čem jsem si nebyla jistá, zda na mě vše jen nehraje, ale má práce byla na prvním místě. Nemohla jsem se totiž se zjišťováním jejího divadélka zdržovat dlouho.

,,Vím, že jsi si vědoma toho, co dokážeš. Že i když se na někoho vřele a dětsky usměješ, hlavou se ti honí něco mnohem sofistikovanějšího, než s jakou panenkou si dnes budeš hrát. Proto chci, abys mi pomohla," upila jsem svého latte.

,,Co za to?" prohodila směrem ke mně přítomná, aniž by se očima odpoutala od své zmrzliny a já se při její rychlé reakci zarazila, ale nakonec zachovala chladnou hlavu.

,,Oběd ti nestačil?"

,,To byla jen záloha," zvedla ke mě Pabla pohled se rty lemovanými čokoládou, ,,samozřejmě záleží na tom, co budeš chtít. Je něco jiného opravit kolo nebo dát dohromady mafii."

,,V tom případě se mnou můžeš do pátku chodit zadarmo na oběd."

,,Platí," usmála se bruneta, než ke mně natáhla ruku na důkaz souhlasu, na který jsem si sní následně potřásla a ona následně zbystřila, ,,jsem jedno ucho."

,,Co víš o zdejší vojenské policii a pralesu?"

Hned na to se děvče i se svou upatlanou pusou opřelo o opěradlo židle a s propletenými prsty obou rukou položenými na břiše se zamyslela. Místy lehce špulila rty, hemžila prsty, převážně palci, než se naklonila zase zpět ke stolu blíže ke mně.

,,Vojenská policie tu není moc dlouho, přijeli asi před dvěma lety. Byla to tu vcelku událost, protože do díry jako je Rio Cespro se vojenská auta nedostávají každý den," vystrčila spodní ret s odmlkou, při které jsem ji sledovala čekajíc na pokračování, kterého jsem se dočkala, však nakonec v jiné podobě, ,,tady ve městě je jeden chlápek. Jmenuje se Antonio a nedaleko odtud prodává v pouličním stánku boty. Za ním v den, kdy vojenská policie přijela přišel další chlápek - Fabio, a ten mu hned začal vyprávět co se tu děje. ,,Na náměstí se sjíždí vojenský auta a nikdo neví, co se děje, ale je to vážně mazec". No tak se tam teda ten Fabio, který je zároveň synovec tety mého bratrance šel podívat. Všichni nevlastní samozřejmě. Na tom náměstí si pak všiml holky..."

,,Hele špunte, zkrať to trochu," zamračila jsem se, když jsem Pable skočila do řeči, ,,nemám na to tu celý den."

,,Chtělas snad vědět, co vím o pralese a vojenské policii. Vše od začátku až do konce, abych nic nevynechala," svraštěla brunetka obočí, než pokračovala, ,,no a tak za tou holkou šel, nějak si padli do oka, tak ho ona pozvala k sobě domů. On se od ní posléze dozvěděl, že má na prstu namotaného dalšího chlápka, který má co dělat s místním gangem. Ten se samozřejmě zajímá, co se mu děje pod prsty, proto využili dalšího chlápka, který byl do nedávna policista, aby jim za nemalý úplatek zjistil co a jak. Po pár dnech jim tedy řekl, že si myslí, že vojenská policie dává úplatky zdejší policii, aby na ně snad nenaprášili všechnu tu špínu, kterou se penězi snaží zamaskovat. Jeho šéf, místní velitel policie, byl prý dost tajnůstkář a tak si vše ohledně vojenské policie nechal pro sebe a jemu nic neřekl. Gangu se to, jak je jistě jasné, příliš nezamlouvalo a jejich špeh na to doplatil."

,,Z-zabili ho?" těžce jsem polkla.

,,Ne, jen mu opařili ruku, ale stejně to nebyl hezký pohled."

,,A něco přesnějšího o pralese?" podívala jsem se na ni konečně o něco chytřejší.

,,Jsou tam stromy." pokrčilo děvče rameny.

Vnitřně jsem nad její odpovědí mávla rukou, však již jsem s jejími informacemi dokázala ve vlastní hlavě něco dělat. V hlavě se mi skládaly scénáře možné další akce, ale ani jeden se mi nezdál příliš rozumný na mou povinnost nevyvolat rozruch.

,,Pokud bys tedy chtěla a stála o to s tvým úkolem, mohla bych tě za tím gangem zavést, abys získala víc informací," našpulila Pabla rty a s pokrčenými prsty si pro efekt nedostupnosti začala prohlížet nehty, ,,ale něco by to stálo."

,,Už teď ti platím týdenní oběd," zamračila jsem se a přítomná jen nezaujatě mlčela, ,,dobře, zítra ti koupím další zmrzlinu."

,,S dvojitou polevou. Čokoládovou."

,,Máš to mít," odfrkla jsem si následovně při dívčině samolibém úsměvu, protočila jsem oči a upila svého latte

-

,,Spoléhám na tebe, Pablo. Žádné blbosti," věnovala jsem brunetě pohled již před restaurací, když si spokojeně libovala s plným břichem.

,,Na mě se můžeš spolehnout," dala si sebevědomě ruce v bok a já se na ni stále s vnitřní nedůvěřivostí podívala, ,,ale pokud chceš, můžu tě provést po městě, dnes snad již tu tvou práci nemáš, že ne?" roztomile se usmála.

,,Nemám, ale co ten gang?"

,,Až zítra, teprve ti s nimi musím sjednat schůzku," uculila se a chytla mě za ruku, ,,tak pojď, procházka není to na dlouho."

Nakonec jsem se jí nevzpírala a ona mi ukázala i zbytek zapadákova, kde budu až do pátku žít. Již po pár ulicích jsem si utvrdila, že je to chodící encyklopedie. O každém domu mi dokázala něco
říct - kde kdo dostal infarkt, kde kdo koho zabil nebo kde komu utekla kočka. Nakonec jsme se dostaly až před hotel, kde přišlo na řadu loučení.

,,Tak zítra, špunte," usmála jsem se.

,,Nejsem špunt," zamračila se Pabla okamžitě, ,,ty taky na svých třicet nevypadáš nejlépe," vrátila mi vše i s úroky.

,,Je mi dvacet pět," svraštěla jsem obočí načež se bruneta ušklíbla.

,,Ježibabo," vycenila na mě zuby a já si dlouze povzdechla.

,,Pokud bys cokoliv potřebovala, tady je na mě číslo," podala jsem ji z vnitřní kapsy saka jednu z vizitek pouze s mým jménem a telefonním číslem, které jsem sebou do dnešní chvíle nosila, a za svou dobu při práci v tajné službě jsem se nikdy nepoužila. Až do teď.

,,Díky," vzala si ji přítomná do rukou a na chvíli se na ni zadívala, ,,Megan."

Ještě jsme si naposledy upřesnily náš zítřejší sraz, než jsem se vydala směrem k recepci, však před stupem jsem se zarazila. Zrovna jsem hledala klíč od pokoje, ale dlaně mi sklouzly po prázdných bocích, na kterých mi chyběla zbraň. Okamžitě mě polilo horko a letmo jsem se podívala na odcházející Pablu, která však ke mně stála zády a dle postoje poslouchala. Po pár okamžicích se ale otočila a došla zpět ke mně.

,,Měla by sis své věci více hlídat," podala mi mou ztracenou věc a mně se více než ulevilo, ,,a na to, že jsi agent tajné služby nejsi moc pozorná, když ti někdo leze do kapes," podala mi posléze i peněženku s doklady, kde jsem mimo peněz měla i pár průkazů z práce.

Děvče už dál nic neřeklo a odešlo. Já zůstala ztuhle stát sledujíc její záda dokud jsem se zaraženě nevydala na pokoj.