I když mnou neustále kolovala snad až depresivní nálada, do konce svého pobytu jsem to nakonec vydržela. Jak je jistě očekávatelné, domů jsem se těšila jako nikdy dřív, i když vysvětlovnání svých pracovních problémů komukoliv od Chase přes Marshalla a Brightona v podobě pouze mého příletu a nepříčetnosti doplněné agresivitou až po tu v autobusu nebude jedna z těch příjemných částí povinnosti. O zatčení vojenskou policií nemluvě. Také každým dnem více přemýšlím, jak se mi do rukou mohl dostat zbrojní průkaz, ale osud si s ním po tom všem nakládá jak chce. Těsně před odchodem z hotelu jsem si rychle sbalila a připravila se na jistě psychicky náročnou cestu přes letiště, do jehož černé kroniky jsem se zapsala více než účinně. Následně jsem si se svým kufrem vydala přes chodby hotelu, kde jsem se pokusila nevnímat okolí a co nejrychleji sejít k recepci.

,,Již jste na odjezdu?" usmál se Carl, který nyní zastával místo recepční a do doby mého příchodu mu zrak spadal na pár papíru, které ležely na
pultíku - od prvního pohledu faktury a složenky.

,,Ano," pokusila jsem se usmát ale převládlo ve mě následné zamumlání, ,,konečně."

Následně jsem si z kapsy vytáhla peněženku a počkala na verdikt přítomného, který se na okamžik zamyslel, i když v jeho výrazu byl místy vidět letmý úšklebek. Pokračoval zrakem na jeden z papírů, který byl na rozdíl od ostatních prázdný. Na něj si udělal pár poznámek, než mi věnoval pohled z očí do očí.

,,Sedm set padesát."

,,Euro?" vyvalila jsem na něj oči.

,,Liber se také nezdráhám," ušklíbl se.

,,Nechci vám nic připomínat, ale viděl jste jak to tu vypadá?" pozvedla jsem a poznámkou obočí.

,,To ovoce také nebylo zadarmo," dostalo se mi odpovědi, zatímco se přítomný brunet opřel o pultík, ,,ale možná byste mohla zaplatit i jinak."

Já se na něj tázavě podívala, zatímco on pokračoval v nahýbání se přes pult dokud se nezastavil a celou si mě svým zrakem přejel od hlavy až k patě, ale nejdéle se zastavil v okolí torsa a boků.

,,Co třeba tělem," zvedl zaujatě obočí na můj více než znechucený výraz, kde bylo nejvíce viditelné svěšené obočí tak jako povislé koutky, po kterých jsem mu s rázností na stůl položila jeho právě získaných sedm set padesát euro.

,,Recepční vás již očividně omrzela," vyprskla jsem naštvaně, a když jsem si vzala kufr, naštvaně jsem vyšla ze dveří, kde jsem se raději pařila na sluníčku místo flirtování s majitelem hotelu, který si to snad sliboval od každého cizince, kterých tu jistě za poslední dobu moc nebylo.

,,Pablo," zarazila jsem se při pohledu na děvče, které sedělo před hotelem ihned po nasátí více než vroucí atmosféry, ,,co tady děláš?"

,,Chtěla jsem tě naposledy vidět. A rozloučit se," věnovala mi úsměv, který jsem ji oplatila, ,,když už s tebou dnes nejdu na oběd," pokrčila rameny.

Následně jsme se obě vydali směrem na autobus, kterým se se mnou bruneta také vydala. Až u letiště jsem si v telefonu zkontrolovala letenky, které mi Morgan před odletem poslal a mohla jsem se vydat vstříc novým dobrodružstvím.

,,Budeš mi chybět. Užila jsem si to s tebou," věnovala jsem děvčeti pohled.

,,Ty mě taky," dostal se mi pohled na její zvednuté koutky, ,,a to neříkám každému." pozvedla následně obočí.

,,V tom případě si toho budu nadosmrti vážit," povzdechla jsem si pobaveně a přítomnou na rozloučenou objala.

,,Vrátíš se někdy?" pípla mi do ramene.

,,Ano vrátím. Pro tebe se vrátím," chytla jsem ji za ramena.

,,A kdy?"

,,Až to bude nejvíce potřeba. A tajná služba bude potřebovat někoho jako reprezentativní složku."

,,Abych skončila tak zoufale jako ty? Ne díky," ušklíbla se zákeřně oproti mému zaražení, ,,neboj, ty budeš vždy ten nejzoufalejší agent kterého znám. Ale jednou bych chtěla být jako ty. Až vyrostu."

,,Osud si každého někdy v životě najde. Tebe obzvlášť," věnovala jsem jí pohled, než jsem se vydala do haly letiště.

,,Megan, počkej," zastavila mě dívčina ruka, ,,tady je něco i ode mě." podala mi papírovou kartičku, na které bylo napsané číslo, ,,kdybys chtěla pomoct zachránit svět, tak můžeš zavolat."

,,V tom případě buď na příjmu. Svět má neustále nějaké problémy," schovala jsem si kartičku do vnitřní strany saka.

,,Tak jako ty," dodalo děvče naposled.

To už jsem se vydala přímo k hale. V jejím vchodu jsem se naposled otočila a děvčeti zamávala. Bylo to to poslední, co jsem si s Pablou vyměnila. Mrzelo mě to. Mrzelo mě to, že jsem musela odletět a nechat za zády někoho jako byla, ta bez které bych se točila jako pes, který se honí za vlastním ocasem. S vydechnutím kterým kolovala úleva, že se konečně uvidím se svou milovanou domovinou, ale zároveň i zármutek, který jsem se snažila ihned potlačit. Opět jsem letištěm prošla až ke kontrole, kde jsem si již tradičně ale tentokrát s nezaujetím vystála frontu. Po nějaké době jsem se dostala na řadu a nevnímajíc okolí jsem na stůl před sebou položila kufr a pokračovala ve sledování obrazovky svého mobilu. Naproti mě bylo však ticho. Ticho, které mě donutilo zvednout hlavu. Střetla jsem pohled s mužem, kterému jsem v jeho životě nebyla neznámá tak jako on mě. Ten který mě měl tu čest prohlížet již při mém příletu. Zip kufru opatrně uchopil a začal jej velmi pomalým tempem rozepínat. Já neustávala v až vražedném pohledu, než jsem si odhrnula svršky a tím mu naskytla pohled na mou zbraň. Okamžitě se zarazil a bez zdráhání kufr zase zavřel a posunul ho, jakožto náznak abych pokračovala ve své cestě do letadla.

,,Vřelé díky," věnovala jsem mu svůj úsměv a pokračovala v cestě.

Pak již vše proběhlo hladce. Do letadla jsem nastoupila a užila si první let, který pokračoval již kultivovaným a mezinárodním přestupem v Porto Velhu, kam jsem dorazila okolo desáté večerní. Když jsem nastoupila na svůj let, i přes šampaňské před sebou jsem letušce věnovala více než vyprahlý pohled.

,,Dáte si něco?" usmála se.

,,Víno," vydechla jsem snad až příliš abstinenčně a zoufale, ,,to nejčervenější co máte v té největší skleničce.

Přítomná se zpočátku zarazila, než se odebrala splnit mé přání. Svou skleničku jsem během chvíle dostala do rukou a již si mohla plně užít třinácti hodinový let. Po úspěšném doplnění červených krvinek jsem se uvelebila na svém sedadle a opětovně si užívala spánek v dobrých deseti kilometrech nad zemí. Vše mi naštěstí uteklo rychleji, než jsem myslela a zatímco londýnský Big Ben odbíjel dvanáctou polední, já vystupovala halou na Gatwicku, kde také před malou chvílí přistál můj let. Letištěm jsem prošla, než jsem než jsem si zastavila taxi.

,,Do City prosím," prohodila jsem k řidiči.

Již teď jsem věděla, že Brightonova první poznámka bude, proč jsem nejela vlakem, který by tajnou službu neobral o tolik peněz, však já si chtěla vynahradit všechna ta traumata, která mi Brazílie způsobyla. Po hodině jízdy jsem řidiči zaplatila a z taxíku vystoupila. Moje další cesta vedla co centrály, i když bych mnohem raději jela domů. Na místo jsem dorazila po chvíli chůze, která byla plná těch opětovných pocitů, které byly doplněné londýnskou atmosférou, kterou jsem se rozhodla nasát jak jen to půjde. Při vstupu do centrály jsem neváhala ani minutu. Cestou ve výtahu jsem se v jeho zrcadle upravila. Urovnala si vlasy a narovnala sako společně s tím ostatním. První čeho jsem si všimla byl Chaseův úsměv, který doplnily jeho kruhy pod očima z probdělých nocí, které strávil naším úkolem. On se poté letmo zadíval zpět do počítače a promluvil do svého komunikátoru.

,,Je tady."

Po chvíli přišel i Marshall, který si se mnou a mým kufrem vyměnil letmý úsměv.

,,Doufám, že jsem vše splnila dle vašich očekávání," nepatrně jsem se ušklíbla.

On si následně vyměnil pohled s Chasem, který si do rukou vzal tablet, ve kterém jsem následně zjistila výsledek svých útrap z pralesa, kterými jsem při pobytu procházela. Vše pro mě byly však údaje, které můj mozek otupěle sledoval a jediné, co dokázal zpracovat bylo dnešní datum, které na obrazovce bylo.

,,Udělal jsem rozbory všeho co jsi poslala. Od prvního pohledu nic neobvyklého - látky, které se v rostlinách a půdě běžně nacházejí, ale jedné z nich tam bylo více než je přírodou stanoveno. Nevím tedy zda je to v amazonském pralese jinak, než jinde na zemi, ale látku se mi zatím nepodařilo identifikovat. Mám pro ni uschované informace, ale pokaždé, když jsem se chtěl pustit do podrobnějšího rozboru, látka zmizela. Jakoby se vypařila a nebylo po ní dál ani stopy i když je pro život rostliny a prosperitu půdy potřebná."

Já se na chvíli zamyslela, než jsem se až nepohodlně zavrtěla. Okamžik jsem kroutila boky než mě konečně přepadl pocit uspokojení a rukou si zajela do kapsy kde mě tlačil nezvaný host, který se mnou vážil cestu až z Ria Cespra.

,,Tohle by pomohlo?" podala jsem mladíkovi za Marshallova úšklebku kořen, který mi znepohodlňoval existenci v posledních pár okamžicích.

,,Jistě," věnoval mi zaražený úsměv.

Mezitím naše hlasy přilákaly i Morgana, který mi zpočátku věnoval svůj až kyselý pohled, než mi ze svého vlastnictví věnoval několik papírů.

,,Je to pouze pár formalit nutných k vyplnění," pozvedl obočí než se otočil, ,,pojďte za mnou."

Já se na něj nechápavě podívala zatímco mě Marshall s úsměvem pobídl a nakonec se tedy vydala za černovláskem, který se vydal směrem ke své kanceláři. Tu ale obešel a jeho cesta vedla do nedalekých dveří, které otevřel, ale nevstoupil. Pouze mi je podržel abych mohla vejít do místnosti za nimi. Ihned se mi naskytl pohled na stůl, židli, několik poliček a kartotéku. Vše doplňovala prosklená stěna za kterou byl výhled na město. Vše bylo jak se patří na tajnou službu moderní a slazené do šedé a bílé barvy.

,,Vaše nová kancelář," prohodil přítomný stále stojíc ve dveřích a já se až viditelně vyděšeně podívala na pár květináčů s pokojovými rostlinami, ,,jsou umělé. Myslel jsem na vaši schopnost se starat o druhé."

,,Vtipálku," otočila jsem se na něj následně se zašklebením, než jsem byla opět ze strany nadřízeného dostala pár informací.

,,Budete tu mít dost času na to udělat vše potřebné papírování, jak z poslední mise, tak z těch předešlých."

,,P-předešlých?" vyvalila jsem na něj oči zatímco on si zoufale povzdechl, než udělal pár kroků ze dveří ke kartotéce, která se ukázala jako plná.

,,Tři roky práce v tajné službě nejsou krátká doba."

,,A proč mi to ukazujete až teď?" nahodila jsem zoufalý tón hlasu.

,,Chtěl jsem vám novou kanceláří zpříjemnit práci."

,,To se vám vážně povedlo," odfrkla jsem si.

Nakonec jsem všechnu svou práci nechala na svém místě a s kufrem i kruhy pod očima se vydala domů, kde na mě jako vždy přátelsky s otevřenou náručí čekala postel. Cestu jsem si už více než užívala a lépe se mi do výtahu v životě nenastupovalo ani nevystupovalo. Pak už jsem jen se štěstím vstoupila.

,,Konečně doma," vydechla jsem po upuštění svého kufru i svršků, na které bylo venku moc horko.

,,M-Megan?" ozvalo se po chvíli.

,,Fredericku, co ty tady děláš?" zarazila jsem se okamžitě než brunetova postava vstoupila do chodby.

,,J-jen jsem si sem přijel pro pár věcí, které jsem tu před tvým odletem zapomněl a potřebuji je k práci," zarazil se, ,,ale netušil jsem, že se vrátíš tak brzy."

,,To já také ne, ale už nikam nepojedu. Na hodně dlouhou dobu," vrhla jsem se na něj a pevně ho objala společně s pomyšlením na všechno své papírování, které mě čeká.

Pak jsme si vyměnili krátkou pusu, než jsem se zakňouráním vydechla.

,,Jdu se osprchovat. Nechci být po zbytek dne jako chodící tričko nasáklé potem," chtěla jsem se vydat do své skříně pro čisté domácí oblečení, ale brunet mě zarazil.

,,Jdi, já ti to oblečení přinesu," trhl sebou a zastavil mě.

,,To, že se chceš jít osprchovat se mnou se dá říct i méně kostrbatě," pozvedla jsem s úšklebkem obočí.

,,N-nechci se jít s tebou s-sprchovat, i když je to hezká představa..." začal než se pokusil vše urovnat zatímco jsem ho zmateně sledovala, ,,zkrátka ti chci jen pomoct, abys si po té jistě dlouhé cestě odpočinula."

Já se posléze nepatrně usmála a splnila brunetovu prosbu jít do koupelny místo do pokoje. Tam jsem ze sebe vše shodila a užila si konečně domácí sprchu při které mi bylo doneseno to nejhůře vypadající za to nejpohodlnější oblečení z mého šatníku. Pak jsem se spokojeně vydala do obývacího pokoje.

,,Fredericku?" zarazila jsem se, když se mi na místě nenaskytl pohled na to co jsem myslela.

,,Tady jsem," ozvalo se rozpačitě z vedlejší místnosti kam jsem se také vydala, ,,v-víš, vlastně pro tebe něco mám."

,,Proto jsi mě nechtěl pustit do vlastní skříně?" pozvedla jsem obočí, když jsem si založila ruce na hruď.

,,M-možná," zarazil se přítomný, než mě opatrně vzal za ruku, ,,zavři oči a slib mi, že se nebudeš dívat dokud neřeknu."

,,O moment překvapení se sama ochuzovat nebudu," ušklíbla jsem se a nechala se brunetem pomalu vést.

Došli jsme až do ložnice, kde jsem se zastavila a na okamžik zaposlouchala. Frederick ode mě o pár kroků poodešel a já dokázala vnímat pár zvuků, které ale po chvíli ustaly.

,,Jsi připravená?" ozvalo se po chvíli, zatímco jsem se zamyslela nad svým novým překvapením.

,,Je to čokoláda. Dort s čokoládou, karamelem a třešněmi," začala se mi podněcovat vlastní fantazie, ,,nebo je to fotka Seana Conneryho v dortu, kterým se k ní musím projíst."

To už se ozval Frederickův úšklebek, díky kterému jsem se vnitřně potvrdila, že má hypotéza nebyla správná. Chvíli jsem tedy ještě stála, než mi něco začalo funět do obličeje a následně mi olízlo nos. To už jsem konečně otevřela oči...