Procházeli tím prokletým lesem vedle sebe. Oba se vyděsili pokaždé, kdy se ozvalo nějaké zapraskání. Pauline si v těch chvílích vzpomněla na minulý den, kdy takhle bloudila sama. Vážně to bylo teprve včera? Přijde mi, jako by od té doby uplynul měsíc.

Tentokrát ale šli trošku jistěji. Jamesova mutace jim hodně usnadnila cestu. Neustále větřil a říkal, kudy už šli, vedl je správným směrem a občas odběhl napřed, aby se ujistil, jestli nebloudí v kruzích. Čím déle s ním byla, tím více jí připadal jako pes. Značkoval si stromy, okolo kterých procházeli, vyplazoval jazyk a v momentě, kdy něco zaslechl, začal vrčet a vrtět ocasem.

Nemluvili, připadalo jim to zbytečné. Navíc ani jeden nevěděl co říkat. Pauline se držela své teorie, že se jedná jen o hru její představivosti, zatímco James se rozhodl jí pořád neopakovat svůj názor, že je skutečný. A také netoužil po tom, aby se psychicky naprosto sesypala. Chtěl ji dostat do bezpečí, dovést ji k lidem, aby mohla všem povědět, co se tu děje. Myslel si, že mu věří, že je přesvědčená o jeho existenci.

Po hodině chůze se však museli zastavit, protože oba dostali příšernou žízeň. Problémem bylo, že vody v lahvi už moc nezbylo, tudíž se muselo rozhodnout, kdo svlaží své hrdlo a kdo bude ještě trpět. Pauline měla v první chvíli chuť naprosto sobecky vypít všechno sama, ale nakonec ji přece jenom nahlodal pocit viny. Tak moc chtěla tu vodu pro sebe. Jenže pohled na Jamese vedle ní ztížil její rozhodování. Kmitala pohledem mezi flaškou a mužem vedle sebe. Kdo by řekl, že pití z lahve bude někdy tak dramatický.

S povzdechem mu vodu podala. Vděčně se pousmál, jednou si lokl, polkl a podíval se na ni.

„Pij, já to vydržím," řekla mu chraptivě. Ani se nenadála, už měl všechno v sobě.

„Děkuju. Nemusela jste to dělat."

„Tys mi taky nemusel pomáhat najít cestu ven."

„To možná ne, ale nikdy bych si neodpustil, kdybyste skončila na stejném místě jako já. A teď už radši vyrazíme. Nečinnost mě znervózňuje."

Pomalu kývla na souhlas, strčila lahev zpátky do batohu a vyrazila za Jamesem. Hnal totiž jako o život, až ji to děsilo. Klid, nic se neděje. To se jen projevuje tvoje touha být co nejdřív zpátky v kempu. Je to logický. Chceš domů, tak ta blbá představa musí přidat, aby tě popohnala.

„Zpomal, nestíhám tě!"

Prudce se na ni otočil a položil si ukazováček na ústa. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, ale neviděla nikoho v jejich okolí, kvůli komu by museli být potichu.

„Děje se něco?"

Protočil oči, udělal několik málo kroků k ní a přitiskl jí prst na rty.

„Buďte zticha, někdo tu je," zašeptal a kývl hlavou k několika vysokýma hustým keřům, které se nacházely asi padesát metrů od nich.

„Myslíš, že jsou to ti tvoji...?"

„Ne, ti jsou cítit jinak. Schovejte se za strom a počkejte na mě. Podívám se, kdo to je."

Jak poručil, tak udělala. Odplížila se za strom, skrčila se a naslouchala okolním zvukům. Bála se, kdo by to mohl být. Sice si neustále opakovala, že ty řeči o pokusech jsou jen výmysly, i tak ji ale děsila představa, že by sem někdo takový šel. Nechci umřít, jsem ještě moc mladá.

Zaslechla hlasy. Bylo jich několik, poměrně hlasité, křičely po sobě. Bohužel jim ale nerozuměla, byly ještě moc vzdálené. Najednou se ale kousek od ní objevil i James s nečitelným výrazem ve tváři. Připlížil se po čtyřech, vypadal jako opravdové monstrum, když ho viděla takto zblízka. Jeho zlaté oči se zatřpytily.

„Jsou tady."

Strachy zatajila dech. Srdce jí vynechalo jeden úder. „Kdo?"

„Policajti."