Seděli naproti sobě a obezřetně se pozorovali. Pauline se stále nedokázala smířit se skutečností, James se mezitím vzpamatovával z toho, co se mu přihodilo. Oba byli otřesení, zmatení a vyděšení. 

„Takže... Co se stalo, že si skončil takhle?" 

„Pokus, který nevyšel. Unesli mě, zkoušeli na mně svoje nový látky a málem mě zabili."

„Nezlobila bych se, kdybys to krapet rozvedl." Sklopila hlavu ke svým botám a začala si zavazovat tkaničku.

„Proč bych vám to měl říkat? Neurazte se, ale do nedávna jste mi ani nevěřila, že jsem skutečný, a teď po mně chcete, abych vám vyprávěl, co za hrůzy mě potkalo?"

„Napadlo mě, že by bylo fajn vědět, s kým to tu vlastně trčím a proč ten dotyčnej vypadá tak, jak vypadá..."

James si odfrkl a zastříhal ušima. „Proč vás to tak zajímá?"

„Jsem vyděšená. Ztratila jsem se v lese, kterej neznám, a potkala jsem tady vás, monstrum jak z hororu. Nemám nejmenší páru, jak se vám, zatraceně, mohlo tohle stát a děsí mě skutečnost, že vás tady může pobíhat víc, co jsou podobně totálně znetvořený. A ještě víc mě děsí, že to někdo dělá!"

Zavládlo tíživé ticho. James se oklepal a promnul si obličej.
„Upřímně nevím, co vám na tohle mám odpovědět."

Pauline si nemohla připustit, že to, co se děje, je skutečné. Její mozek odmítal tyto události zařadit do přihrádky pravda, ale místo toho je označil jako výmysly a lži ve stresových situacích.  Tak moc potřebovala nějakou třetí osobu, která by jí sdělila, jestli se jí to zdá, nebo tohle vážně prožívá.

„J-já jsem se určitě doopravdy zbláznila. Nemůžu tomuhle uvěřit. Stoprocentně jde jen o blbej sen, tohle nemůže být pravda," šeptla a zajela si rukama do vlasů.

Tohle nejde. Takový zvěrstva ani nemůžou existovat. Jsme zatraceně v realitě, ne v nějakým blbým sci-fi. Vzhlédla a setkala se s jeho soucitným pohledem. Neměla bych já uklidňovat jeho?

„Připadáš mi moc klidnej na to, co se ti stalo."

„S tím, jak vypadám, jsem se smířil už před rokem. Ale věřte mi, strach mě neopouští, uvědomuju si, že mám možná na krku celou organizaci."

Ta slova jí projela jako blesk. Napjala se. „Co prosím?"

„Víte co, já už nemám co ztratit, řeknu vám, jak to doopravdy bylo. Můžete si klidně myslet, že lžu a vám se to zdá, to je na vás. Ale já ze sebe alespoň shodím tu tíhu, kterou už tak dlouho nesu. Jen, prosím, slibte, že nezačnete vyšilovat..."

„Slíbit to nemůžu. Ale pokusím se zachovat si chladnou hlavu," odpověděla mu roztřeseně a poposedla si blíž.

Ať se snažila se tomu jakkoli bránit, na tom tvorovi ji něco zaujalo. Ne v tom smyslu, že by mu ihned propadla, spíš toho o něm chtěla vědět víc. Zvědavost ji užírala zevnitř. A zároveň byl jediný, s kým si mohla povídat – a to by ocenila, i kdyby se jednalo jen o výplod její fantazie.