Nechtělo se mu mluvit. Seděl v autě, zabořený v sedačce, zarýval si nehty do předloktí – klidně ať mu teče krev, dalších pár kapek už nic nezmění – a sledoval okolí. Polorozpadlé domy bez omítky, odpadky poletující ve větru, vysklená okna, prach a písek, který se dostane všude, lidi bez výrazů... V autě měl alespoň pocit, že je svět v nedohlednu.

„Docela tě to semlelo, co?" pronesl Angelo. Na krku se mu houpal přívěsek zubu a Nico ucítil nečekané nutkání strhnout ho a zahodit.

Semlelo. Hádes ho semlel způsobem, který nechtěl znovu zažít. Zavřel oči a představoval si domov. Měkkou postel, chutné jídlo, klimatizaci, čisté oblečení, sprchu, tekoucí vodu, další dávku a bratra.

„Jsem v pohodě," zalhal. Lhal celý život, nedělalo mu sebemenší problém tvářit se přesvědčivě. „Kam jedeme?"

Na Hádovi se nevyznal. Ze svého pokoje trefil jen na staveniště a do třetí kabinky zleva. Jinak mu každá ulice připadala otravně stejná. Mapa, kterou první den dostal, ležela schovaná pod postelí. Nejednou přemýšlel, že ji v největší krizi použije jako toaleťák.

„Potřebuju se nutně napít," prohodil Angelo.

Nico přikývl a pokusil se potlačit zívnutí. Strašně rád by vypnul, nechal se kolébat naivní vidinou bezpečí, třeba by i usnul, protože ve spánku málokdy myslel na Háda. Znovu si zaryl nehty hluboko do kůže, aby se probral. Nejen z ospalosti, ale především z letargie. Neměl v povaze se vzdávat, svěřit život do rukou jiných a všechno tím riskovat.

Angelo se mezitím řítil prázdnými ulicemi. Auto vydávalo zvláštní zvuky a nejspíš mělo něco s tlumiči, protože každá nerovnost na cestě Nica vyhodila ze sedačky a obrátila mu vnitřnosti naruby.

Mlčeli, ale Angelo se sem tam na Nica úkosem podíval – mladý, relativně chytrý, fyzicky zdatný, ale závislý na drogách a zatím těžko odhadnutelný. Mohl být přínosem stejně jako další pohromou. Od okamžiku, kdy opustili ordinaci, nad tím musel uvažovat. Lidé mu často a rádi opakovali, že nemá co ztratit. Jenže ve skutečnosti mohli všichni na Hádovi velmi snadno přijít o všechno.

Nečekaně zatočil do postranní uličky a vypnul motor. Dlouho tiše klepal prsty o volant a uvažoval. Chyběli mu lidi, třeba vážně neměl na výběr.

„Možná dělám chybu," zašeptal po chvíli. Říkal to sám sobě, ale Nico zvedl obočí a nechápavě rozhodil rukama. Domy stály blízko u sebe a nepouštěly do uličky světlo, Angelova tvář zůstala skryta ve stínu. „Podívej, Nico, situace je taková, že jsi pro mě byl poslední dobou přítěží. Dlužíš mi a nejen jednou. Ale jsem ochotný to nechat být, protože v tobě vidím potenciál. Takže ti nabídnu práci. Nebudu ti teď a tady vysvětlovat, o co se jedná, ale buď přijmeš, nebo budeš do konce života tahat cihly a věř, že já už pro tebe nehnu ani prstem."

Co měl sakra asi tak říct?

„Když to podáš takhle," pokrčil Nico rameny. Nechtěl už tahat cihly. Na ničem jiném mu nezáleželo, ačkoliv by nejspíš mělo. Na dlaních mu navždy zůstanou jizvy a vzpomínky jen tak nevyblednou.

„Věděl jsem, že jsi rozumný," přikývl Angelo a pokusil se opět nastartovat. Nic se však nestalo. Musel ještě dvakrát otočit klíčkem, než motor naskočil. „Blbne startér," prohodil. Čekal na nové součástky už dva týdny. Jenže některé věci měly přednost, třeba jídlo. V poslední dodávce chyběly čokoládové sušenky, jedna z věcí, co ho držela nad vodou.

Auto vyjelo ze stínu a zvuk motoru se odrážel od zdí. Nechávali za sebou jen rozvířený písek. „Prší tady někdy?" zeptal se Nico při pohledu na oblohu bez mraků.

„Ne tak často, jak bychom si přáli, ale jo. Až přijde období bouřek, vsadím se, že se posereš strachy."

„A to bude kdy?"

Angelo najel pravým kolem na šutr a Nico se uhodil o střechu do hlavy.

„Kouknu se na net na počasí a dám ti vědět. Jo, počkej... Já zapomněl, kde jsme," odsekl Angelo. Taky se zadíval na nebe. Modré ho měl překvapivě raději, s horkem se dokázal vypořádat. „Přijdou, až přijdou."

Chvíli jeli v tichosti, auto pitomě kodrcalo, a nechávali za sebou rozvířený písek, když... Byla první ženou, kterou Nico na Hádovi spatřil. Stála opřená o cihlový dům, k hrudi si pevně tiskla knihu v červené vazbě, a když projížděli kolem, zrovna se smála. Způsobem, kterým se na Hádovi nikdo nesměje.

„Kolik je na Hádovi žen?" napadlo ho. Victorie by zde nepřežila ani pět minut, nenáviděla horko. V noci spávala u otevřeného okna a přes den cucala kostky ledu. Vždycky ho rozesmálo, jak hloupě vypadala, když si do pusy nacpala rovnou dvě.

„Asi tě to překvapí, ale je jich tu docela dost. Já ženský do práce nenajímám. Ne že by na to neměly nebo tak, některé mají větší páru než ty fňukny, co mi Mike posílá, ale jejich přítomnost chlapy dost rozptyluje. Jestli mi rozumíš. Většina z nich se zdržuje spíš v jižní části města dál od... Je dostavěná a není tam tolik výpadků elektřiny a vody," vysvětloval Angelo.

„Neviděl jsem děti."

„Protože tu žádné nejsou. Oni..." začal Angelo a letmo se na Nica podíval. Byl ještě hodně mladý, určitě na předávání genů zatím nemyslel. Někteří chlapi tady ano. „Ženy sem posílají po operacích. Asi si myslí, že by nedělaly nic jiného, než rodily. A možná se nemýlí. Takže žádné děti. Nejmladší vězeň na Hádovi byl odjakživa Kyler. Přivezli ho, když mu bylo jen patnáct let."

Poslední tři domy Nico poznával. Zašlou budovu s dřevěnými dveřmi sloužící jako sklad, obchod s nepřirozeně modrou fasádou, který otvíral jen na dva dny v týdnu a kromě konzerv zde prodávali seschlé bagety a instantní polévky – fazolová Nicovi překvapivě chutnala – a Kroketkova hospoda, kde se peníze rychle utrácely.

„Kdo je sakra Kyler?" A proč se z něj všichni můžou posrat?

Angelo zaparkoval u hospody a vypnul motor. „Kyler je... Kyler." Víc říct nehodlal. Unaveně si protřel oči a otevřel dveře od auta. Nico ho napodobil, ale mohutná paže mu zabránila vystoupit.

Angelo ukázal na skvrny na zadním sedadle a ušklíbl se. „Tebe tu čeká ještě práce." Z přední přihrádky vytáhl hadr. „O vodu požádej Kroketku, nějakou ti dá." Pak vystoupil a odkulhal do baru. Klíčky nechal v zapalování a Nico ucítil silnou touhu ujet. Daleko.

S urputnou snahou drhl sedačku, na kterou ještě před pár dny krvácel. Nic moc si nepamatoval. V jednu chvíli ležel ve třetí kabince zleva, loučil se s podělaným životem a byl překvapivě smířený. V další se probudil v nemocnici. O něco méně smířený.

A cítil se mizerně. Raz ho varoval, nenabízel mu léky, nepokoušel se mu ulevit, jen ho ujistil, že bolest a nutkání jen tak z minuty na minutu nezmizí. Poleví to. Budou dny, kdy zapomeneš. Ale jakmile se dostaneš do svrabu, zase se všechno v plné síle vrátí. Vím, o čem mluvím. Máš jediné štěstí, že tady se drogy shání o něco hůř. Přesto nadosmrti zůstaneš feťákem. Máš to v sobě.

Ať drhnul sedačku sebevíc, krvavé fleky zůstávaly.

Občas si v klubu něco dal. Jednu dávku na uvolnění. A vždycky mohl přestat. Rozhodnout se, že další nepřichází v úvahu. Když ho Victorie opustila, trochu se propadl, ale pořád měl pocit, že se ovládá. Že není žádný feťák.

Lukai nesouhlasil. Pořád Nica prosil, aby přestal.

Otec o drogách věděl, ale ani slovem se o nich nezmínil. Dokud Nico fungoval, neměl důvod. A pak fungovat přestal. Lukai ho odtáhl pod studenou sprchu, kapky vody nešly od slz rozeznat a Nico pořád dokola všem opakoval, že není feťák. Že přestane. Jednou. Až sám bude chtít.

„Já nejsem feťák," zašeptal a vybavila se mu bezvýznamná vzpomínka, jak se jednou ráno probudil v cizím domě, aniž by tušil, jak se tam dostal.

„Jasně, že ne," ozval se mu za zády ženský hlas.

Nico vylezl z auta, tričko se mu lepilo na zpocená záda a cítil, jak mu vyskakují krůpěje na čele. Z baru vycházel hlasitý smích a slunce už bylo nějakou chvíli za obzorem. Každou minutou se ulicemi potáhne zima a od úst jim bude stoupat pára. Podobné extrémy ho upřímně vyváděly z míry. Jak je možné, že stačí tak málo, aby se všechno změnilo? Jen půlhodina.

Měla zašedlé šaty sahající po kolena, které ji těsně obepínaly. Ale i krátký čas na Hádovi ho naučil přerovnat si priority, a místo aby uvažoval nad ženskými křivkami, ho napadlo, že nejspíš brzo chcípne zimou.

Byla to ta samá dívka, kterou předtím viděl stát opřenou o cihlovou zeď. Pořád v ruce svírala knihu v červené vazbě. Všiml si, že jí na opáleném krku nepřirozeně svítí bílá jizva, kterou se snažila zakrýt dlouhými hnědými vlasy.

Byla hezká. Na tohle místo.

„Ty seš nový," konstatovala. Vůbec neuhýbala pohledem, zírala Nicovi přímo do očí a jeho to akorát znervózňovalo. V normálním světě si s ženami uměl poradit, ale tady mu všechno připadalo cizí, fungující podle nesmyslných pravidel.

„A málomluvný," dodala.

Opíral se o auto a pokoušel se nevnímat, že se mu točí hlava. Zhluboka se nadechl pusou, ale hned zalitoval. Jako by polykal mrtvoly. „Mám blbej den," pokrčil rameny.

Sbalil bych tě, to si piš, že jo. Zatančil bych si s tebou, koupil ti drink a možná tě i odvedl do motelu. Ale tady a teď ne, bohatě mu stačilo, když si večer mohl lehnout do postele a jen spát.

„Na Hádovi? To se divím," posměšně odfrkla a pomalu si přejela jazykem po zubech. Nezdálo se, že by ji zima trápila. Možná ji ignorovala. Možná si na ni zvykla. A možná vůbec nebyla skutečná. Jen obyčejná halucinace, která se ho pokoušela zmást.

„Lena," pronesla a pohodila hlavou. Vlasy jí spadly za rameno a odhalily jizvu, která se táhla od levého ucha přes krk až ke klíční kosti. Jakmile si uvědomila, kam Nico zírá, rychle ji zakryla.

„Nico."

Když mluvil s cizími dívkami, zjevovala se mu Victorie. Ze začátku ji miloval, dal by vše, aby ji získal zpátky, ale po čase se naučil Victorii nenávidět. Za to, že mu strašila v hlavě a neustále opakovala poslední slova. Nevrátím se, Nicolaii.

„Třeba se ještě potkáme, Nico."

Nejspíš si myslela, že o ni projeví zájem. Nabízela se mu. Ale on mnohem víc myslel na přesolenou fazolovou polévku. Na ledovou sprchu, jak ze sebe smyje pot a špínu. A na další dávku, až se vrátí domů.

„Co tady děláš?" vyštěkl Angelo. Vyšel ven, aby Nica zkontroloval. Smál se ještě vtipu, který mu Kroketka vyprávěl, když ji uviděl a během vteřiny ho zachvátil vztek. Hloupí lidé, pořád mají tendenci riskovat. A kvůli čemu? Čemu sakra?

„Já..." začala Lena, ale pak sklopila zrak a pevně sevřela rty. Věděla, co provedla. Knihu si přitlačila ještě víc k hrudi a klouby na rukou jí zbělely.

„Copak seš úplně blbá, Leno? Proč tohle děláš? Proč? Co kdyby tě viděl? Stálo by ti to za to? Všechny nás ohrozit?" hulákal Angelo a i Nico, který neměl tušení, o co se jedná, musel přiznat, že z něj jde strach. Nedivil se křehké dívce, že couvla.

Jenže nejspíš nebyla zase tak křehká a bezmocná, protože když vzhlédla, měla v očích vzdor a trochu šílenství. „Nejsem blbá!" vykřikla a nasupeně krčila nos. „Vím, kolik je hodin! Už dávno je přece doma. Nedělej kvůli tomu takovou vědu. Nic se nestalo." Hlas jí postupně slábl a na konci zněla téměř omluvně. Jenže Angela to rozhodně neuklidnilo.

„Ty blbá náno, ještě jednou tě tu uvidím a přísahám bohu, že tě uškrtím. Varoval jsem tě, už dvakrát, ale potřetí mi vážně ujedou nervy! Vypadni!"

Lena neváhala. Rudá v obličeji se otočila a zmizela.

„O co šlo?" vydechl Nico a pokoušel se sesumírovat, co právě slyšel.

Angelo unaveně zakroutil hlavou. „Všechno se dozvíš. Ale teď ne, teď potřebuju jenom pít."

***

Pokoj 23. Prasklina na zdi se zvětšovala. Nico ji se zájmem sledoval a přemýšlel, jak moc se ještě zvětší a kdy se z ní stane vážný problém. Měl bych o tom někomu říct? Komu?

Poprvé se na Hádovi dobře vyspal. Neprobudil ho sluneční svit, který mu oknem dopadal přímo do obličeje. Nevnímal zimu měnící se postupně na horko. Peřina se mu lepila na zpocené tělo a pružina na matraci ho stále tlačila do zad. Ale nezdály se mu žádné sny. Neprobudilo ho zvracení a to považoval za úspěch.

Pořádně se vyspi. Až se probudíš, najdi mě. Začneš si na sebe vydělávat.

Nico Angelovu nabídku náležitě využil. Když vylezl z postele, bylo dávno po poledni. Snědl jednu z konzerv a nálada se mu ještě zlepšila, když zjistil, že teče teplá voda. Ani ho neobtěžovalo, že si ho z vedlejší sprchy neustále prohlíží starší muž s bradkou. A že má ruku strčenou mezi nohama.

Lhal by, kdyby tvrdil, že není zvědavý, co má pro něj Angelo za práci.

Když se blížil na staveniště, většina dělníků se za ním otáčela. Vnímal závistivé pohledy a pronásledoval ho šepot. Vrátil se. On ještě žije?

To si pište, vy zkurvysyni!

Nedíval se na ně. Nechtěl je zbytečně popouzet, v mnohých očích by zahlédl jen šílenství a nenávist. Netoužil s nimi bojovat, i když oni s ním určitě ano. Pamatoval si Lukaiova slova. Šílenci se dají jen těžko porazit. Jsou nevyzpytatelní a nehrají férově. Raději je neprovokuj.

Jednou bratra neposlechl. Otec tenkrát vyhrál a Nico skončil se zlomeným žebrem.

Angelo stál ve stínu, na hlavě modrou kšiltovku a v ruce držel papír, do kterého dlouho upřeně zíral. Pak ho složil, zastrčil do zadní kapsy kalhot a šeptem něco pronesl.

Naproti němu stál jeden z dělníků. Mračil se a pokoušel se mluvit co nejtišeji, ale i tak Nico zaslechl poslední slova. „Dej tu práci mně, já ju zvládnu. On je novej. Neví, co vobnáší. Posere to." Mluvil se zvláštním přízvukem a evidentně mu dělalo problém stát rovně. Pohupoval se ze špiček na paty a několikrát se zdálo, že přepadne dopředu. Třeba právě proto měl křivý nos.

„Ne."

Muž ostře vydechl a kopl do kýblu na zemi. Na Angela si ovšem netroufl. Když odcházel, vyštěkl na Nica: „Nemůžu se dočkat, až to poděláš."

„Chce tvoji práci," vysvětlil Angelo. Působil unaveně a ztrhaně. Občas se ráno zadíval do zrcadla a nemohl si vzpomenout, jak vypadal před Hádem. Z náprsní kapsy u košile vytáhl žlutý drops a hodil si ho do pusy.

„To jsem pochopil."

„A pochopil jsi, proč jsem mu ji nedal?" Naznačil Nicovi, aby ho následoval. Vedl ho dál od staveniště. Od zvědavých očí a uší, kterých bylo všude plno. Drby představovaly něco jako druhé platidlo. Hlavně večer v hospodě.

Jakmile Angelo drops rozkousal, vytáhl ještě čokoládovou tyčinku a na dvě kousnutí ji snědl. Obal odhodil na zem. Ten chvíli poletoval ve vzduchu, než se zasekl o kámen.

„Protože je to cholerickej debil?" hádal Nico.

Angelo se zdál s odpovědí spokojený. Přikývl a vložil si do pusy šumivý bonbón. Raz mu bude při další kontrole nadávat, že zase přibral. Ale kašlal na to. Ať ho raději zabije cukr v krvi než Hádes. „Potřebuju někoho, kdo se nenechá vytočit. Někoho, kdo se dokáže ovládat. Zvládneš to? Zvládneš si udržet chladnou hlavu? Držet se rozkazů za každou cenu?"

Nico se uchechtl. „To se těžko slibuje, když nevím, o co jde. Ale mezi námi, nic jiného jsem celý život nedělal."

Angelo se zastavil a postavil se čelem k Nicovi. „Když ti teď všechno povím, nebude cesty zpět. Nemůžeš si to pak rozmyslet."

Nico měl přímo před očima přívěsek zubu. „Myslíš tím rozmyslet a vrátit se k cihlám?" Kterej debil by tohle udělal? Stačilo se jen podívat na zjizvené dlaně. Raději schoval ruce do kapes. Otec ho odmalička učil, že mít ruce v kapsách je jako dávat výhodu lidem, kteří by ho chtěli napadnout. No. A. Co?

„Dobrá," přikývl Angelo. „Určitě sis všiml, že tu máme dost věcí, které bys asi nečekal. Materiály, zásoby a podobně. To proto, že všechno dostáváme zvenčí od různých sponzorů." Kteří umí být nespolehliví. Zpožďovat se s dodávkami jídla, zapomínat na čokoládové sušenky. A zatraceně netrpěliví, pokud nedorazí jejich zboží.

To si Nico stačil uvědomit sám. Zůstávala jen jedna zásadní otázka. „Proč? Proč by nás někdo sponzoroval?" Až zpětně si uvědomil, co řekl. Nás. My.

Angelo ukázal na krajinu v dálce. Nico nikdy nepřemýšlel, co se za písečnou planinou nachází. „Ropa," vyslovil Angelo bez obalu a vzdychl. Nemyslel si, že je potřeba říkat víc.

„Chceš říct, že..."

„Zjistili jsme to úplnou náhodou," přikývl. „Předtím byl Hádes příšerným místem. Neměli jsme vůbec nic. A pak... Nejspíš nás to zachránilo."

Nico neměl tušení, jestli se tím něco mění, ale rozhodně to pro něj bylo více než nečekané. „A vláda o tom ví?" A věděl o tom otec?

„Nevím, s kým obchodujeme. Nepředstavují se nám."

„Jak s nimi komunikujete?" vyzvídal Nico dál. A mohl bych se já spojit s venkovním světem? Protože kdyby mohl komunikovat s bratrem...

„To je Kylerova práce. A tady se dostáváme k tomu, proč tě potřebuju. Staneš se novou spojkou."

„Spojkou?"

„Ano, spojkou. Každé ráno přijdeš za mnou a já ti dám podrobnou zprávu o těžbě, objednávky a další dokumenty, po kterých ti nic není. Ty všechno odneseš Kylerovi a počkáš na odpověď. Někdy to trvá i několik hodin, jindy budeš lítat sem a tam několikrát za den. Proto potřebuju trpělivého, ale zároveň fyzicky zdatného člověka," vysvětloval Angelo.

Nico nezakrýval podráždění. „A to je všechno? Budu poslíček?" Kvůli tomu tolik povyku?

„Zní to snadně, já vím. A bylo by to snadné, kdyby ta práce nezahrnovala Kylera."

Neměřil ani metr osmdesát, nevážil víc než sedmdesát kilo, vypadal na patnáct a objednával si limonádu. Přesto měl Nico pocit, že se z něj můžou všichni zbláznit. „Co je s Kylerem?"

„Kyler je..." Angelo hodně dlouho mlčel a pokyvoval přitom hlavou. Několikrát se nadechl a zase vydechl, než pokrčil rameny a nejistě se usmál. „Kyler je velmi komplikovaná osobnost. Hodně věcí na Hádovi funguje jenom díky němu. Umí skoro všechno opravit a dokázal najít cestu, jak se spojit s venkovním světem. Nerad to přiznávám, ale jsme na něm prakticky závislí. Bohužel s Kylerem není úplně snadné vycházet."

„V jakém ohledu?"

„Asi bude lepší, když ho nejprve poznáš. Vezmu tě za ním, seznámím vás, aby sis udělal představu, a pak ti vysvětlím pravidla."

„Sice tomu nerozumím, ale fajn," odvětil Nico. Už žádné cihly, jen na tom záleželo.

Angelo se usmál od ucha k uchu a poplácal Nica po rameni. Přitom se mu na krku rozhoupal přívěsek. „Nějaké dotazy? Cokoliv?"

„To není skutečný zub," ukázal na něj Nico.

Angelo chytl zub do ruky a potěžkal. Prohlížel si ho, jako by ho viděl prvně. Nesl v sobě hodně hezkých vzpomínek. „Koupil jsem ho jako suvenýr v zoo."

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na forendors.cz/szabi, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥