Serafine... Znovu a znovu jsem si ho opakovala, převracela to slovo, které bylo mým jménem. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc se mi líbilo. Krásné jméno.

„Je ti zima?" všiml si Caleb. Klepala jsem se teda pořádně, takže nebyl dlouho na pochybách. Sundal si bílý plášť a přehodil mi ho přes ramena. U toho jsem si všimla, že je o trochu vyšší než já; bradu měl v úrovni mých očí, když se naklonil blíž, aby mě důkladně zabalil. I ten plášť mi byl celkem velký, rukávy mi sahaly až do poloviny dlaní a spodní konec jsem měla lehce pod koleny. Přitáhla jsem si hrubou látku blíž k tělu, ale ta rychle průhledněla, jak nasakovala kapičkami vody, které se na mně ještě držely, a tak mi pořád moc teplo nebylo. Všechny tyhle pocity byly pro mě úplně nové. Znala jsem je ze své paměti, to ano, ale zažít to na vlastní kůži... To je něco, co nikdo popsat nedokáže.

Najednou mě zahalilo cosi měkkého, ale kousavého. Caleb mi odněkud přinesl... deku. Ano, to bude určitě deka.

Zírala jsem na něj, jak se shýbá k podlaze pro hromádku bílé látky, kterou tam nejspíš před chvílí pohodil, a obdivovala jsem jeho svaly napínající se pod tričkem, pracující v souladu, aby splnily úkol, který jim byl zadán. Lidé jsou úžasné bytosti.

„Asi by ses ráda převlékla," zhodnotil situaci Caleb a lehce zrudl, přestože jsem nechápala proč. Převléknout, hledala jsem. Změnit oděv, oblečení. V případě změny činnosti nebo nehody, která vyžaduje výměnu. Jasně, chce, abych si oblékla něco jiného.

Podal mi volné tričko s logem, kde zářila velká písmena NI, jakési šortky a suchý plášť, vše v bílé barvě, a nervózně si skousl spodní ret.

„J-já... půjdu vedle, pak na mě zavolej," vykoktal a zmizel z místnosti.

Proč odešel? Nemohla jsem v paměti nic najít, protože jsem netušila, co zadat jako klíčové slovo. Propracovala jsem se přes zčervenání z rychlého běhu, rozzuření a z teplé sprchy, než jsem objevila termín, který jsem neznala. Rozpaky. Trvalo jen vteřinku, než se mi objevily výsledky z databáze. V případě trapné situace se může... Co je trapné? Povzdechla jsem si a zároveň se otřásla, protože mi studený vzduch přeběhl po odhalené kůži. Zatímco na mě vyskakovaly další definice, kterým jsem se snažila porozumět, pomalu jsem ze sebe odlepovala promočené kusy oděvu, které se očividně nechtěly vzdát kontaktu s mojí pokožkou.

Podle toho, jak jsem to měla uložené v obrázcích v mé mysli, jsem přiřadila suché oblečení k částem těla a nasoukala se do něj. Jednoduchá bavlněná látka byla příjemná na dotek, i když se hodně lišila od vody, která mě až dodnes celou obklopovala.

Jediný problém teď tvořily moje vlasy, ze kterých stále odkapávala voda. Co s nimi?

V tu chvíli jsem od dveří zaslechla cvaknutí kliky a dovnitř vešel Caleb s očima zakrytýma dlaní. Rychle jsem si prohlédla výsledky uložené před pár minutami a došla k nečekanému závěru. Bylo by mu trapné (už jsem stihla pochopit význam nového slova), kdyby tu zůstal, když se převlékám. Lidé očividně tu nahotu nějak příliš řeší.

„Můžu dál?" zavolal Caleb přibližně mým směrem.

„Ano, můžeš," odpověděla jsem mu hned poté, co jsem se přesvědčila, že jsem použila všechno oblečení, co mi tu nechal. Spustil ruku z obličeje a zavřel za sebou. Vydal se ke mně, nenápadně si mě prohlížel, jako by kontroloval, jestli jsem na něco nezapomněla, ale to nejspíš nebyl ten důvod. Beze slova mi podal jeden středně velký ručník, který sem s sebou přinesl, a já si do něj vděčně zabalila stříbrné prameny, které jsem si pak hodila na záda.

Pořád na mě zíral a už se ani nesnažil o nenápadnost. Bylo mi to hodně nepříjemné, jak mě skenoval pohledem od hlavy k patě, obzvlášť, když jsem na sobě měla šortky, které mi sahaly sotva do čtvrtiny nohou, což je... do půlky stehen. Předtím by mě ani nenapadlo, že by mi to mělo vadit, ale teď jsem byla zase o kousek moudřejší. Všechno to mám uložené v paměti, akorát to musím postupně prozkoumat. Je to jako knížka, která čeká na přečtení. Máte ji, ale informace ne, dokud nenalistujete tu správnou stránku.

Ach jo, zase jsem se ztratila ve svých myšlenkách, stává se mi to nějak často, přestože je teď kolem mě reálný svět, na který bych se měla soustředit. A právě v tuto chvíli obzvlášť, protože Caleb mě pomalými, rozvážnými kroky obcházel v stále se zmenšujících kruzích, občas sice odvrátil zrak k jedné z obrazovek, kterých tu bylo opravdu požehnaně, ale jinak ze mě nespouštěl oči.

Teď není rozpačitý? „Teď se necítíš... trapně?"

Caleb na mě vytřeštil oči a pak zrudl, a já cítila, že moje tváře se stávají horkými a pravděpodobně nabírají stejný odstín jako ty jeho. Možná, že ještě sytější.

„Já... já... ne, jen... " Očividně byl zaskočen mou otázkou. Já sama byla vlastně taky. Co jsem to řekla?

Odkašlal si. „No, víš, teď máš na sobě oblečení a to už není tak..."

„Rozpačité?" chtěla jsem dokončit větu za něj, když tak dlouho mlčel.

„Spíš trapné," zahuhlal, že jsem mu sotva rozuměla, ale sytosti jeho hlasu to neubralo. Uhnul pohledem a já jsem svůj zrak upřela směrem, kam on. Netuším proč.

„Co ti je?" pípla jsem, stále překvapená srozumitelnými zvuky, tvořícími slova, která vycházela z mých úst.

Ukázal na monitor vlevo za mnou, takže jsem se musela pootočit. To, co jsem spatřila na obrazovce, mi málem vyrazilo dech. Byla to moje silueta, poznala jsem ji podle stříbrných vlasů a jednoduchého nápisu dole, který hlásal moje jméno. Ale byla jsem poloprůhledná a uvnitř byla vidět vlákna, spojující se do skupin. Kromě toho měly různé části vždy jiný odstín modré, od modré v hlubinách oceánu až po tak světlou modrou, že zářila skoro jako bílá. A právě takhle bíle žhnula část mojí hlavy, přesněji mozek. Fascinovaně jsem se dívala, jak barva pomalu tmavne na azurově modrou, kde se ustálila.

„Zobrazuje to aktivitu různých center," vyrušil mě Calebův hlas. „Čím světlejší, tím je centrum víc zatížené. Nad čím jsi přemýšlela?"

„Co jsem zač?" položila jsem mu tu nejdůležitější otázku.

Prohrábl si vlasy, očividně nevěděl, jak mi odpovědět. Po chvíli, co si mě prohlížel a v hlavě mu to šrotovalo, zakroutil bezradně hlavou.

„Já jsem tě navrhl, jsi robot a člověk zároveň. Ale několik věcí tady nesedí, kromě jiného to, že ses ještě měla vyvíjet," mávl rukou k nádrži, „takže se obávám, že na přesnou odpověď budeme muset přijít postupně."