Rhodey se pohyboval po základně Avengers jako tělo bez duše. Kromě něj tu nikdo jiný nebyl, všichni ostatní byli buď se svými přáteli nebo s rodinou. I on uvažoval o tom, že dnešní večer stráví s Pepper a Morgan, Pepper sama mu to dokonce nabídla. Zprvu si říkal, že její pozvání přijme. Ale jak se blížily Vánoce, najednou si začínal uvědomovat, že se na to vlastně příliš necítí. Potřeboval být sám.

Věděl, že první výročí budou vždycky nejtěžší a nejsmutnější. Jejich první Vánoce bez Tonyho. Samozřejmě, že ne každý rok je slavili společně, ale to nevadilo. I když byli oba dva na různých místech, stovky kilometrů od sebe, Rhodey věděl, že tam Tony někde je, baví se a má se dobře. Jenže teď... nic. Tony byl pryč a Rhodey tomu někdy pořád nemohl uvěřit. Jak mohl být Tony pryč? Ten přece vždycky zvládl všechno, pokaždé se ze všeho dostal, i když to vypadalo, že jsou jeho šance mizivé...

Ztěžka si povzdechl a odnesl do kuchyně špinavé nádobí. Zatímco talíře a hrnky skládal do myčky, k uším mu dolehlo tiché cinknutí, jež mu oznamovalo novou zprávu. Rhodey se napřímil, zavřel myčku a zapnul ji, než se vydal do pracovny, kde k jeho překvapení svítil hologram.

„Čau, plukovníku," pozdravila jej blonďatá žena a věnovala mu opatrný úsměv.

„Carol?" hlesl překvapeně Rhodey a svraštil obočí. „Stalo se něco?" Spojení sice zůstávalo vždycky aktivní, ale po zničení Thanose jej už nikdo nepoužíval. Proto byl Rhodey poněkud vyvedený z míry, když se mu tu hologram rozsvítil a vykoukla na něj její tvář.

Povzdechla si. „Jo, tak tohle asi nebyl ten nejlepší nápad. Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Nic se neděje. Tedy alespoň nic, co by vás tady na Zemi muselo znepokojovat," ujistila jej rychle vzápětí a Rhodey přikývl. Na chvíli se oba dva odmlčeli a uhnuli před sebou pohledem. Cosi nevyřčeného mezi nimi stále viselo. „No, já jen... chtěla jsem... zjistit, jak se ti daří. A... jestli náhodou nepotřebuješ někoho blízkého."

„Tohle vážně nemusíš, Carol -"

„Hele, není někdo u dveří? Mám pocit, že jsem něco zaslechla," přerušila ho spěšně, když viděla, že se chystá se posadit a pokračovat v jejich žalostném rozhovoru. Rhodey se na ni zmateně podíval, ale ona jen nasadila nevinný výraz. Nakonec nad tím pokrčil rameny a vydal se k hlavním dveřím, i když si byl jistý, že žádný zvuk neslyšel. Cestou si ale pro jistotu vytáhl pistoli z pouzdra, než prošel chodbou a dorazil ke dveřím. Když je otevřel, překvapeně strnul na prahu.

„Překvápko," mrkla na něj Carol, jež tam stála ve své hnědé kožené bundě, krátké vlasy jí padaly do čela. Když Rhodeyho přejela pohledem a zastavila se očima na pistoli, uchechtla se. „Takhle ty vítáš návštěvy?"

Rhodey beze slov zasunul pistoli zpět od pouzdra. „Kolik dalších překvapení mě dneska ještě čeká?" zeptal se místo odpovědi a odstoupil stranou, aby Carol mohla vejít dovnitř.

„No, to netuším, ale doufám, že jsi dnes ještě nevečeřel," odvětila a zvedla papírovou tašku s logem McDonaldu. „Přinesla jsem nám pár cheeseburgerů."

Rhodey se posmutněle pousmál. „Nevím, jestli tě miluju, nebo tě nesnáším."

Zasmála se. „No, na světě jsou jen dva typy lidí; jedni mě milují, druzí mě nesnáší. Doufám, že ty jsi aspoň někde mezi."

„Dobře víš, že ne," odpověděl potichu a vydal se směrem do obývacího pokoje. Carol ho následovala a snažila se zahnat zvyšující se nervozitu.

„Jsem idiot, co?" zamumlala potom, když se Rhodey posadil na sedačku a ona položila tašku na stolek. „Cheeseburgery... Bože, omlouvám se. Vůbec mi to nedošlo, já -"

„Ne, nech to být," zavrtěl hlavou a mávl rukou. Pak se na ni vážně zadíval. „Carol, co... co tady děláš? Upřímně nevím, co si o tomhle mám myslet," přiznal se jí a ona se kousla do rtu. Oba dva se chtěli tomuhle rozhovoru vyhnout, ale věděli, že to nešlo. „Po Tonyho pohřbu jsi hned zmizela a já ani neměl šanci si s tebou po takové době zase normálně popovídat. Chtěl jsem tě zase vidět. Ne přes hologram, ale tváří v tvář. A teď se tady najednou objevíš a snažíš se dělat, jako by se nic nestalo..."

Carol si povzdechla a na chvíli skryla tvář v dlaních. „Já vím, já... Rhodey, omlouvám se. Myslela jsem... já nevím. Že to budeš potřebovat všechno nějak zpracovat. Že budeš chtít být sám. Chtěla jsem ti dát prostor a čas a... promiň. Měla jsem hromadu práce a... vím, že jsem se měla ozvat." Vjela si prsty do svých krátkých vlasů a on myslel, že z toho zešílí.

„Chyběla jsi mi," řekl jí Rhodey i přes to, že se na ni chtěl zlobit.

Potichu se uchechtla. „Ty mně taky, Rhodey. Ale já... bože, v tomhle vážně neumím chodit. Já a vztahy, to je noční můra."

Rhodey se musel usmát. „No, tak to je asi dobře, že jsme se našli, protože já jsem na tom úplně stejně jako ty. Ale... asi bych potřeboval vědět, na čem že to vlastně jsme." Doopravdy spolu byli jen pár týdnů. Už při seznámení pocítili jeden k druhému sympatie. Rozuměli si. Bylo jim spolu dobře. Jedna věc vedla k druhé, ale pak Carol musela odejít. Měla spoustu práce a jeden druhého pak vídali už jen skrz hologramy. Proto Rhodey doufal, že po Tonyho pohřbu zůstane alespoň pár dní. Jenže když bez jediného slova zmizela, nebylo tak těžké si začít něco domýšlet.

Carol se k němu pomalu vydala a pak se posadila na pohovku vedle něj. Naklonila hlavu na stranu a chvíli studovala jeho tvář, než mu odpověděla. „No, pořád můžu být tvoje holka, jestli chceš," řekla potichu a usmála se.

Uchechtl se. „Holka z vesmíru. To je jinej level vztahu na dálku." Carol se rozesmála a Rhodey zvedl ruku, pokládaje ji na její tvář. Jemně ji pohladil. „Ne každej se tímhle může chlubit, že? „Hej, Rhodesi, kde je tvoje holka?" „Ale, zachraňuje vesmír. To víš, normální pátek.""

Nepřestávala se smát. Pak se na něj zadívala a v očích se jí objevila něha. „Vážně jsi mi chyběl," řekla potom jemně a naklonila se k němu. Uchopil její tvář do obou dlaní a ona se čelem opřela o to jeho. „Je mi to líto, Rhodey. Omlouvám se, že jsem tě tu nechala."

Místo odpovědi ji umlčel polibkem. Konečně. Oba dva po tom toužili tak dlouho, i když si to ani jeden z nich nechtěl připouštět. A Rhodey měl po dlouhé době zase pocit, že konečně vyplaval nad hladinu a přestal se topit.

„Na něco se tě ale musím zeptat," prohlásil, když se od sebe odtáhli, a Carol se přitulila k jeho hrudi. Objal ji kolem ramen a začal si hrát s jejími vlasy. Zvedla k němu zvědavý pohled. „Je pro tebe prioritou vesmír, nebo já?"

Nevěřícně vytřeštila oči a když se zasmál, zlehka ho bouchla do hrudi. „Hej! Tohle nebylo fér. Ale víš, vesmír musí být priorita. Protože když bude vesmír v nebezpečí, bude v nebezpečí i naše planeta."

„Naše planeta?" zopakoval s úsměvem. „Vypadá to, že Země je tvůj oblíbenec mezi planetami."

Usmála se a mírně nakrčila nos. „To víš," broukla a zvedla ruku, aby jej pohladila po tváři, „mám tu lásku."