Na zámku Naděje, 14. října 1792

Moje drahá Élisabeth!
Dnes večer opouštím náš krásný zámek Naději. Zanechávám jej v rukou Magdalény a Ludvíka. Chudáci, už jsou tak staří! Budou mít dost sil, aby se dál starali o naše panství? V jakém stavu najdeme naše sídlo, až se vrátíme? Nedokážu si představit, že bych odcházela navždy!

Kdybyste viděla svou sestru, nepoznala byste ji! Stala jsem se „Charlotte Obyčejnou“! Jestli ještě pořád máte moji miniaturu, tak si můžete odmyslet pěkných pár centimetrů mých blond kadeří. Magdaléna mi je právě před chvílí ustřihla, protože jsem ji o to požádala. Umíte si představit, jak jí to drásalo srdce? Tak ráda nás česávala, aby se nám vlasy krásně leskly... Pamatuji si na ty nekonečné seance, kdy jsem netrpělivostí kopala nohama a doufala, že ji maminka zavolá k nějaké jiné práci. Moje vlasy jsou teď ustřižené. Magdaléna mě už nebude česat. Neměla jsem na vybranou.

Musím se Vám přiznat, že pro mě bylo těžké obětovat všechny mé lokny. Skoro jsem až plakala.

Není to neuvěřitelné? Já, která jsem nikdy nebrečela, ani když jsem spadla z koně, tak teď slzím, protože mi stříhají vlasy! Ale můžete být klidná, Vaše sestra se brzy vzpamatovala. A nakonec jsem s výsledkem spokojená. Můj nový účes mi dodává vzezření rošťačky, což se mi docela líbí.
Samozřejmě, že mamince by se takové vymódění zdálo nepřiměřené našemu stavu.
Ale Charlotte z Naděje už není. Jmenuji se prostě Charlotte, Charlotte... Obyčejná!

Někdy si říkám, že bych asi udělala lépe, kdybych odjela s Vámi do Anglie. Mohla bych tak na Vás stále dávat pozor. Odpusťte mi, že jsem Vás nechala utéci samotnou. Ale navzdoru žalu, který mi způsobuje naše odloučení, jsem v hloubi duše přesvědčená, že jsem měla zůstat. Moje místo je zde, je tady tolik práce! Někdy jindy Vám napíši o svých záměrech. Už je pozdě a musím už jít.

Ať Vás Pán ochraňuje, drahá Élisabeth. Buďte opatrná!

   Charlotte