20/11/1999

Pohled Gerarda

Do ztuhlých končetin se mi zažíral mráz pozdního listopadu. Zachumlal jsem se hlouběji to Frankieho černého navlhlého kabátu. Býval můj, ale teď už jsem ho stejně nepotřeboval.

Pravidelný dech mého souseda mě příjemně uklidňoval. Natočil jsem levé ucho o něco blíž k jeho hrudi. Srdce se mu hlasitými údery stále hrdě hlásilo k životu.

Jak mi teplo začínalo pozvolna prostupovat každým nervem v těle, zapátral jsem myšlenkami daleko nazpátek. Do doby, kdy vše bylo normální. Když jsme byli oba ještě nevinní.

Frankie? řekl jsem a horko těžko zaklonil hlavu, abych mu mohl pohlédnout do skloněné tváře. Ve výsledku se mi v zorném poli objevila jen neurčitá beztvará šmouha. Zkroutil jsem pysky do něčeho, co mohlo vzdáleně připomínat bolestný škleb. To zjištění mě píchlo u srdce, jako už tolikrát předtím. Pořád jsem si nemohl zvyknout na skutečnost, jak moc se mi zhoršil zrak.

Na co myslíš? nedal jsem si pokoj, když se neozýval.

,,Na minulost. Na přítomnost. A hlavně, hlavně na budoucnost," odpověděl zamyšleně. Poposednul si a já si mohl jen namlouvat, že se lehce pousmál.

Ani si nedovedete představit, jak moc jsem chtěl jeho obavy označit jako zbytečné. Jenže v tom byl ten zákeřný háček. Nemohl jsem. Oba dva jsme se změnili k nepoznání. Asi necháme na vás, kdo si myslíte, že víc.

Hlavou mi probleskly vzpomínky na mé rané chvíle ve Frankieho společnosti. V duchu jsem se nemohl ubránit smíchu.

,,Co je?" ozvalo se shora překvapeně do ticha pohřební atmosféry. Snad ze zvyku se těkavě porozhlédnul po okolí, ve strachu, že nás nějaké nevítané oko spatří. Nikde nic. Snad jen šustění opozdilých seschlých vetřelců padajících z křivolakých stromů narušovalo pokoj hřbitova.

Pamatuješ na naše první setkání?

,,Na to nejde zapomenout," zasmál se upřímně, poprvé po velmi dlouhé době. Až nyní jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl jeho smích. Jak neuvěřitelně moc mi chyběl ten starý dobrý Frankie.

Zpočátku jsi mě nenáviděl, co?

,,Možná," odpověděl jednoduše. Z jeho tónu hlasu mi dělalo potíže rozeznat, zda na ty časy vzpomínal v dobrém, či ve zlém.

Heh, vyprsknul jsem, nikdy nezapomenu na ty tvoje pohledy; snad jako kdybys mě chtěl spálit na uhel.

,,A ty se mi divíš?" Dokázal jsem si docela věrně představit Frankieho zářící zuby zpoza úzkých narůžovělých rtů.

,,Víš, někdy dokážeš být pěkně drzý."

A ty pěkně ublížený.

,,Co jsem říkal."

Hej! drcnul jsem do něj naoko naštvaně. On se dokázal jen potichu smát nad mými uboze chabými pokusy ho zranit.

I jeho rychle se vzdouvajicí hrudní koš se po chvíli trhavých nádechů a výdechů zcela uklidnil. Někde v dálce za pobořenou kamennou zdí protrhl půlnoční klid štěkot nespavého psa.

Vtíravé vlhko mlhy se do mě opět neúprosně pustilo. Rychlým pohybem jsem ze sebe setřásl titěrné sražené kapky. S vděčností jsem přivítal, když si mě Frankie k sobě přivinul o něco blíž.

K-kolik je? zacvakaly mi o sebe zuby.

,,Tři čtvrtě na jednu," oznámil mi hlas zeshora. ,,Neboj se, přijde; ještě má rezervu," pokoušel se mě uklidnit.

No jen aby. Ale i tak si dává načas. Navzdory zimě jsem se zvednul a pomalými kroky si to mířil pryč.

,,Kam si myslíš, že jdeš?" ozvalo se za mnou potutelně.

Jdu to tu jenom omrknout. Stejnak nemáme co dělat, zněla má nevzrušená odpověď. Půjdeš se mnou? pootočil jsem se směrem k nejasnému rozostřenému obrysu jeho postavy.

,,Chtěl jsi spíš říct," postavil se a přišel ke mně krátkými kroky, ,,jestli ty půjdeš se mnou."

No jo, pořád, zabrblal jsem otráveně, když mi Frankie pomohl nahoru. Možná tvou pomoc potřebuji, ale to ještě neznamená, že se mnou musíš jednat jako s malým děckem.

,,Tak dobrá," navázal plynně na konverzaci. ,,Když si to přeješ." Dal mi možná trochu krutě okusit strachu z toho, že mě pustí. Nebýt mých vystrašených slov No tak, Franku, neblbni!, snad by to byl býval vážně udělal.

Tohle mi už nikdy nedělej, oddechl jsem si úlevně a do zbarveného listí pod námi se tlumeně skutálel můj spadlý kámen ze srdce.

,,Promiň," ozvalo se po chvíli z jeho pootevřených úst. ,,Za to, v jakém jsi teď... stavu, můžu jenom já." V obou větách jsem rozpoznal tak upřímné zpytování svědomí, jaké jsem u nikoho nepamatoval.

Ale to je nesmysl, Frankie, odporoval jsem mu horlivě. Za to ty nemůžeš.

Za to nemůže nikdo.

Kolem nás se rozhostilo takové pochmurno, které bylo i na místo posledních odpočinků zesnulých příliš. Pestrobarevné pugéty květin s naším každým dalším krokem čím dál rychleji vadly; prosté, jednoduché náhrobní kameny i ty nejmajestátnější rodinné hrobky se před naším pohledem spěšně bortily do země - a mramoroví andělé, ti, co žalem zalamovali rukama, se hořce rozplakali.

Prozatím se nikdo z nás neměl k bezstrarostné řeči. Bezcílně jsme jako zbloudilá těla bez duše bloumali mezi náhrobními kameny pokrytými chomáčky mechu.

Loudavým tempem jsme se dostali až na malé prostranství. Směřovali jsme do jeho středu, k dominantě hřbitova v podobě oprýskaného sloupu.

Lituješ toho? otázal jsem se mezi Frankieho kroky v rozmočené zemině.

,,Ani v nejmenším. Jen... jen mi chvíli trvá si to plně uvědomit." Už jsme stáli těsně před kamenným kolosem. Frankie se spolu se mnou o něj opřel. Vzhlédl vzhůru a já jeho příkladu následoval. Do očí mě bil jakýsi neurčitý jas; až o okamžik později mi došlo, že to byl odlesk Ježíšovy svatozáře.

,,Někdy si říkám, jestli bych to mohl změnit, kdybych se vrátil v čase." Mlčel jsem. Na to jsem mu neměl co říct.

O hlavu se mi roztříštila první kapka počínající přeháňky. Mimovolně jsem se oklepal. Frankie ke mně stočil pohled. Další kapka. A další.

,,Myslíš, že budeme moct žít jako dřív? Teda... alespoň částečně," hledal u mně zoufale jiskřičky k rozžehnutí skomírající naděje.

Nic už nebude stejné, pokoušel jsem se opatrně volit slova, ale pamatuj si; jiné neznamená špatné. Pořád můžeme žít plnohodnotný život. Oba jsme plno ztratili, ale také plno získali.

Přestože jsem před sebe mohl jen slepě hledět do prázdna, cítil jsem na sobě plnou tíhu Frankieho pohledu lačnícím po útěše.

Já mám tebe. A ty máš mě. Přes všechny překážky jsme dosáhli toho, co jsme celou dobu chtěli. Usměj se. Víc po tobě nechci a nikdy chtít nebudu.

Do citlivých uší mě jako kudla bodl Frankieho přidušený vzlyk následovaný spoustou dalších, o něco tišších, ale přesto usedavějších.

Měl jsem neovladatelnou chuť ho pohladit. Obejmout. Zatřást jím, aby se probral z toho ošklivého snu, ze kterého se nemohl probrat. Jenže jsem nemohl. Těkavě jsem před sebe valil oči v naději, že se od své slepoty jako švihem kouzelného proutku odprostím. Ale zbyla ze mě jen troska, co si svá tři přání dávno promarnila.

Kdyby sem v tuto nekřesťanskou hodinu zavítal nezvaný host, mohl by spatřit, jak pod podobiznou Krista na kříži vedle utopených svíček usedavě pláče do klubíčka schoulený mladík. Pod záclonou tmavě hnědých vlasů mohl s trochou štěstí rozpoznat zkroušený zbledlý obličej. Ulekl se toho zbědovaného zjevu. Rychle pryč. No, co se dalo dělat; pozlacené svatozáře svatých mu do zítřka přece neutečou.

No tak, neplakej, snažil jsem se ho těšit. Naprosto nečekaně si mě k sobě trhnutím přivinul, až jsem nemohl téměř dýchat.

,,Nikdy mě nesmíš opustit, slyšíš?!" vyrozuměl jsem mu přes nashromážděné hleny v chraptícím krku. ,,Nesmíš to udělat znovu."

Slib-Slibuju, dostal jsem ze sebe z posledních sil neodvolatelnou přísahu.

,,Tak... tak dobře," popotáhnul naposledy a jeho pevné sevření o něco povolilo.

Zhluboka jsem se nadechnul a zavřel mizerné, naprosto nepoužitelné oči. K tomu, abych věděl, že mi z nozder unikl párek neposlušných bílých obláčků, jsem zrak nepotřeboval.

Jen podzim, hřbitov, Frankie a já. To mi něco připomnělo...

Ale to už byl jiný příběh.