Jung-Kook

Tae chytl mou dlaň a vděčně se na mě usmál, ale já jsem jeho úsměv neopětoval. Tak jak jsem měl před tím pocit, že nejsem opilý, připadalo mi teď, že jsem a to dost. Alkohol mi stoupl do hlavy rychlostí kulového blesku a jako by tam explodoval. Bylo toho na mě už nějak moc! Začaly se mi podlamovat kolena, ale Tae mě naštěstí zachytil. „Ty ses teda zřídil...", řekl potichu a já jsem se jen ušklíbl. „Že to říkáš zrovna ty?!", vysoukal jsem ze sebe. „Hmm...", sklonil hlavu a zatvářil se lítostivě. „Vážně mě to moc mrzí!" „Tak to jsem rád!", řekl jsem vážně. „Zavedeš mě prosím do pokoje?", požádal jsem ho a on jen přikývl. Nohy se mi trochu pletly, ale i tak jsme za chvíli byli zpět v našem apartmánu. „Chci do postele!", oznámil jsem mu, když za námi zavřel dveře, a Tae se maličko uculil. „Chceš sex na usmířenou?", vydechl hravě a já jsem se zamračil. Nějak rychle mu otrnulo! „Hmmm...", uculil jsem se trochu úchylně. „Ty bys chtěl sex na usmířenou? Ale v tom případě počítej s tím, že tě to bude bolet!" „Cože?", nechápal. „Řekl jsem, že jestli chceš sex na usmířenou...", zopakoval jsem táhle a trochu s námahou. „že tě to bude bolet! Chceš to, Tae-Hyungie? Opravdu?" Rozhlédl jsem se po našem druhém pokoji, který byl stylizovaný jako malý obýváček s nezbytným výhledem na mořskou hladinu. Možná by to šlo tady? Pokud bude chtít... 

 Chvíli jsem to opravdu chtěl. „Ale...", vydechl Tae a dost nejistě se na mě podíval. „Jak to myslíš, že mě to bude bolet?" Musel jsem se zasmát, když jsem viděl jeho pohled, ale pak jsem se chytil za hlavu. Musí se tak točit??? Po chvíli jsem znovu, s trochou námahy, svůj zrak zaměřil na Taeho. Stál a díval se na mě. Byl to nejistý pohled a nebo smutný? Nebo snad naštvaný?

„Chceš se usmířit a nebo ne?", zeptal jsem se zaujatě, zatím co jsem si sedal na pohovku. Nespouštěl jsem už z něho oči a v tu chvíli jsem si vážně užíval jeho smíšené pocity. Chtěl jsem ho alespoň maličko pozlobit za to, jak jsem musel trpět. Vím, že jsem mu křivdil a že jsem vyváděl až moc jen kvůli polibku, ale může se mi někdo divit, že jsem věřil tomu, že s ním spal? „Dal jsi mi facku...", řekl Tae potichu. „Řekl jsi mi hnusné věci... a přestože víš, že jsem tě nepodvedl až tak, chceš ještě aby mě to bolelo? Vážně, Kookie? Myslíš, že mě celá tahle situace nebolí až dost???" „Já nevím, Tae...", povzdechl jsem si. „Bolí?" „To myslíš vážně?", zarazil se. „Co mám dělat abys mi věřil? Mrzí mě, že jsem se včera opil namísto toho abych tady byl s tebou... Mrzí mě, že jsem se líbal se Sung-Oh! Proč si myslíš, že mě to nebolí? Já tě miluju, Jung-Kookie, vážně!" „Tak pojď sem...", povzdechl jsem si unaveně. Měl jsem už všeho plné zuby. Jen nejistě ke mně přišel a já jsem pak musel na něho vzhlížet. Proč je tak nádherný, ten můj hříšník? Plný lítosti, ale pořád tak vzpurný... svůj... Chvíli jsme mlčeli a on mě doslova propaloval pohledem. „Chci do postele...", řekl jsem potichu. „ale žádný sex nebude! Chci jenom spát..." K tomu co mi řekl jsem se zatím nechtěl nijak vyjadřovat. „Tak dobře", přikývl a trochu lítostivě se pousmál. Možná to vyznělo jako že se nechci usmiřovat, ale já jsem v tuhle chvíli už sotva držel oči otevřené. Už nikdy nebudu pít alkohol! „Pomůžeš mi, prosím?", požádal jsem ho a on jen přikývl. Chytl mě pod koleny a druhou ruku mi položil na záda. V okamžiku jsem byl v jeho náruči a s úlevným výdechem jsem si položil hlavu na jeho rameno. Tae mě zlehka a opatrně políbil na čelo a já jsem zavřel oči. Bylo to moc příjemné být u něho. „Tak spinkej...", zašeptal, když mě ukládal do postele. „A příště ty panáky nepij tak rychle... neumíš to!", neodpustil si poznámku, ale já už jsem skoro spal. Nic jsem mu neodpověděl. Znovu mě zlehka políbil, ale tentokrát na rty.

Když jsem otevřel oči po vydatném spánku, zjistil jsem, že je už po osmé hodině večer. Vlastně bych asi spal dál, kdyby mě neprobudil hlad. Celý den jsem totiž nic nejedl a můj žaludek se dost nepříjemně připomínal. Zmateně jsem se rozhlédl, ale Tae v pokoji nebyl. „Do háje...", zanadával jsem. „Kam šel?" S nepříjemným tušením jsem vyskočil z postele, když v tom se otevřely dveře vedoucí na terasu a do ložnice vešel Tae. S úlevou jsem se posadil zpět na postel. Proč mu nevěřím? Nechápal jsem co se to se mnou děje. Proč mě hned napadlo, že šel za sněhulákem, zatím co jsem já spal? Asi už blázním! „Už jsi vyspaný?", zeptal se s trochu nervózním pousmátím. „Spal jsi skoro celý den, víš to?" Mírně nadzvedl jedno obočí. „Měl jsi mě probudit!", nadhodil jsem trošku mrzutěji než jsem měl v plánu. Cítil jsem se sice líp, ale má paranoia mě docela rozhodila, navíc jsem nemohl pustit z hlavy ten jejich polibek. Když se to stalo s Min-Kim, šlo to líp, protože jsem se s ním provinil taky. Navíc to byl Min-Ki, kterého mám moc rád! Sněhuláka neznám a nevím co od něho můžu čekat... Ach ta žárlivost... Ach to moje prázdné bříško... :'(

„Když ty jsi tak sladce spinkal...", zavrněl Tae. „Nechtěl jsem tě rušit... navíc, když jsi spinkal, nezlobil ses na mě!" „Hmmm...", pousmál jsem se. „Ale já už jsem vzhůru..." „Hmmm...", vydechl, ale zněl o poznání smutněji. „Máš hlad?", zajímal se však a snažil se tvářit, že je v pohodě. „Hrozný!", přiznal jsem a on se znovu usmál. „Tak jdeme na večeři, ne?", řekl a nepřestával se snažit vypadat vesele. „Skvělý nápad!", přikývl jsem horlivě. „Musím se ale nejdřív převléct!" Spal jsem totiž tak jak jsem byl a mé oblečení vypadalo jako požvýkané od krávy. „Tak si pohni!", pokýval hlavou, když mě sjel pohledem a já jsem se jen pobaveně ušklíbl. Za chvíli už jsme spěchali do restaurace. „Doufám, že ještě vaří...", vydechl jsem nervózně, když jsem se rozhlédl po prázdné místnosti. 

„Já myslím, že jo...", řekl Tae přesvědčeně, ale taky se dost nejistě rozhlédl. Když však přišel číšník a my se na to zeptali, řekl, že není problém... Proto jsme se spokojeně usadili ke stolu. Jídlo mi trochu spravilo náladu, přestože jsem skoro nevnímal co jím. Pořád jsem nebyl úplně ve své kůži. Nevěděl jsem co s tím mám dělat. Chtěl jsem Taemu odpustit, tak moc jsem chtěl, ale něco ve mně jako by se zaseklo a já jsem nevěděl co dělat. Jak se mám chovat? Co mám říkat? Bylo mi dost mizerně taky z toho jak jsem byl na něho zlý. Uhodil jsem ho! Řekl jsem mu, že se mi hnusí, že už na mě nemá nikdy sahat... Nejhorší na tom bylo, že jsem to v tu chvíli tak opravdu cítil! Byl jsem rozhodnutý ho opustit! První větší problém a já jsem chtěl utéct, rozejít se s ním... Co jsem to za manžela? Navíc jsem mu nevěřil... Bolelo mě, že se líbal s jiným, ale ještě víc mě bolela má nedůvěra k němu. Proč jsem mu nevěřil, že se Sung-Oh nespal? Ty jeho tak upřímné oči... Bylo mi to všechno opravdu moc líto!

Nepromluvili jsme ani slovo celou dobu co jsme jedli a já se utápěl ve svých myšlenkách. Trhnul jsem sebou, když jsem uviděl Taeho bolestný pohled. Jako by mi viděl do hlavy. „Co je?", vydechl jsem nervózně, ale on jen zavrtěl hlavou a odvrátil se. I tak jsem postřehl slzu, která mu stekla po tváři. Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, když jsem si všiml, že se k nám blíží bílá hlava. Ústa jsem zase zavřel a pod stolem jsem sevřel ruce v pěst. Co ten tady chce??? Chtěl jsem mu gestem naznačit ať zmizí, ale to už byl u nás. „Co chceš?", zavrčel jsem a Tae se na mě vyplašeně podíval. Když si však uvědomil, že se nedívám na něho, sledoval můj pohled. Tím pádem taky zaznamenal sněhuláka, který pořád postával u našeho stolu. Sung-Oh měl ve tváři zvláštní výraz a zdálo se, že se odhodlává něco říct. Copak? Přišel si snad pro mého muže? Chce pokoušet svůj osud? Díval jsem se do jeho tváře a napjatě jsem čekal co z něho vypadne, zatím co Tae na něho civěl téměř vyděšeně. Asi se bál, že se celá situace ještě zhorší. No mohla by... Hrozně jsem žárlil! Sung-Oh pořád mlčel a zdál se být dost nesvůj.

„Já...", řekl zničehonic, když už jsem toho měl dost a chtěl ho poslat do háje. „Přišel jsem se omluvit za ten včerejšek!" „Cože?", vydechl jsem nevěřícně. „Chci se omluvit, za to že jsem se líbal s Tae-Hyungem... Myslel jsem, že je tady sám... ehmmm... prostě jsem se neovládl a mrzí mě to. Kdybych věděl, že je zadaný, tak bych ho nelíbal! Mrzí mě to..." „To myslíš vážně?", nechápal jsem. „Opravdu se právě omlouváš?" „Hmmm...", vydechl Sung-Oh a přikývl. Bylo na něm vidět, že se dost přemáhá. Myslí to neupřímně a nebo má jen ze mě strach a proto působí tak divně? Všiml jsem si, že Tae je stejně překvapený jako já. „Myslím to vážně! Nechtěl bych aby měl Tae nějaké problémy... Prostě jsem jen měl dojem, že mi ho seslalo samo nebe, když jsem tady na něho tak narazil... ale... zřejmě jsem se spletl... Byla to moje chyba! No, už vás nebudu rušit... Tak ahoj, Tae-Hyungie... hodně štěstí!", obrátil se na Taeho. Potom se podíval znovu na mě a trochu křečovitě se usmál. „Vážně... promiň!", řekl naléhavě a já jsem nasucho polkl. Ten kluk nejspíš není takový blbeček jak jsem si myslel. Třeba jsem mu taky křivdil? „To... to je dobré...", řekl jsem nejistě a on se znovu nervózně usmál. „Ta dík! Ahoj, kluci..." Jak rychle přišel, tak zase rychle odešel a já se za ním vykuleně díval, dokud nezmizel za rohem. Potom jsem se podíval na Taeho, který celou dobu mlčel, ale on sklonil hlavu. „Nechceš se jít projít?", zeptal jsem se nervózně. Bylo mi mizerně a doufal jsem, že čerstvý mořský vzduch mi trochu pročistí hlavu a srovná myšlenky. Zvedl ke mně lesknoucí se oči a já se pokusil konejšivě usmát. „Musíme si promluvit!", dodal jsem smutně a on jen mírně kývl hlavou.

Tae-Hyung

Procházeli jsme se po Hamdeok beach. 

 Byla už skoro tma a ve vodě se začala odrážet barevná světla z okolní promenády a domů. Vlasy nám čechral jemný a velice příjemný větřík, který vál od moře. Hladil nás po tváři a jako by chtěl odvát i naše starosti. Kéž by to dokázal. Mohla to být tak skvělá procházka... Doufal jsem, že až tady takhle spolu půjdeme, že budeme umírat štěstím, ale opak byl pravdou. Vůbec nám nebylo dobře! Sice jsme mlčeli, ale já jsem cítil to napětí co bylo mezi náma. Ničilo mě to! Tak moc jsem chtěl něco udělat... něco co by všechno zachránilo, ale netušil jsem co. Kookie vypadal tak nepřístupně... Bolelo to! Moc mě mrzelo, že jsem to takhle zkazil! Kdybych mohl, šel bych se utopit do moře, ale nevěřím, že by to miláčkovi nějak pomohlo. A mi by vlastně taky nijak neprospělo, kdyby mě někde ve vodě ožíraly ryby... Jenže co dělat??? Co můžu dělat??? Už jsem ho prosil za odpuštění. Jak se mám snažit to napravit? Kdyby mi alespoň maličko napověděl, co ode mě vlastně čeká... co by mu udělalo radost? Co by odčinilo mou vinu? Miluje mě Kookie ještě vůbec? Prý se mu hnusím... Myslel to vážně? Platí to pořád? Chtěl bych s ním mluvit, ale nevěděl jsem jak začít. Možná by měl začít on?! A tak jsme mlčeli. Šli jsme vedle sebe jako nějací kamarádi a ne pár. Už jsem to nemohl vydržet a proto jsem chytl jeho ruku a propletl naše prsty. Čekal jsem, že se bude zlobit, ale on k mému úžasu a velké radosti, mou dlaň ještě víc sevřel. S úlevou jsem vydechl a usmál se na něho, přestože on se zaujatě rozhlížel kolem a na mě se vůbec nepodíval. Srdce jsem měl až v krku, když se mi do něho vkradla nepatrná naděje, že všechno bude dobré...

Kolem už byla obrovská tma, ale pláž naštěstí byla osvětlená. Snažil jsem se zaplašit smutné myšlenky a soustředit se jen na tu krásu. 

„Co kdybychom si promluvili tady?", nadhodil jsem, když už mě to ticho mezi náma tížilo víc než jsem mohl zvládnout. „Můžeme si sednout na ty kameny?!" Doufal jsem, že si promluvíme a že nám to pomůže. Nepoznával jsem však Kookieho. Co se s ním stalo? To jsem opravdu provedl tak příšerně a neodpustitelně hroznou věc, že se tak změnil? Zůstane takový navždy? „Ne...", zavrtěl hlavou. „Tady ne!" „Aha...", vydechl jsem. Nevěděl jsem co si mám myslet. Teď už mě nevedl, ale doslova táhl dál od světel. 

Za nějakou chvíli jsme se ocitli v naprosté tmě a on zastavil. Jen matně jsem mu viděl do tváře, jakmile jsem se trochu rozkoukal. Díval se na mě smutně. Chtěl jsem něco říct, ale on mě předběhl. „Tae...", řekl potichu. „Mě to hrozně moc mrzí!" „Já vím!", vydechl jsem zoufale. „Ale já vážně nevím co mám dělat abys mi odpustil! Mě to taky moc mrzí!" To napětí mezi náma mě rvalo uvnitř na kusy. Už jsem to nevydržel, pustil jsem jeho ruku a v slzách jsem klesl do písku. „Ty to nechápeš!", vyhrkl nešťastně. „Já teď nemluvím o tom co jsi udělal ty...", pokračoval rozechvěle, zatím co si klekl vedle mě. „Já mluvím o tom, co jsem udělal já!" „Co jsi udělal?", nechápal jsem. „Ty víš...", vzlykl. „To jak jsem se k tobě choval... co všechno jsem ti řekl... V tu chvíli jsem to myslel vážně, ale... ale... není to pravda!" Kookie se rozplakal a schoval si tvář do dlaní. Chvíli jsem se na něho jen díval, ale potom jsem si utřel vlastní slzy a přitáhl jsem si ho blíž k sobě.

„Co není pravda, Jung-Kookie?", vydechl jsem. „Není pravda, že se mi hnusíš! Já... já tě moc miluju, Tae! Vážně tě moc miluju!" „Já vím, zlato!", konejšil jsem ho a on si přitiskl tvář do mého hrudníku. „Můžeš mi to odpustit?", vzlykal a já jsem cítil jak mi tečou po tváři nové slzy. Zatajil jsem dech. „Ty se mi omlouváš, miláčku?", nechápal jsem. „To já se mám omlouvat, ne ty! Zasloužil jsem si to!" „Já jsem to přehnal a ty to víš!", naléhal plačtivě. „ Prosím... odpustíš mi?" „To víš že jo...", přikývl jsem dojatě. Začal jsem ho hladit po jeho hebkých vlasech a on se ke mně ještě víc přitiskl. Cítil jsem jak se chvěje. Nepřestával jsem ho hladit, zatím co Kookie nemohl přestat plakat. „A ty mi odpustíš?", zeptal jsem se po chvíli nejistě, když se trochu uklidnil. „Hmmm..." Maličko se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. „Já už jsem ti odpustil, miláčku!", řekl tak potichu, že jsem si nebyl jistý co vlastně řekl. „Odpustil?", ujišťoval jsem se rozechvěle, ale on neodpověděl. Namísto toho zlehka přitiskl své rty na ty mé a já jsem udiveně vydechl do jeho pusínky, když ji pootevřel a přejel svým jazýčkem po mém spodním rtu. Zavřel jsem oči a už jsem jen vnímal jeho hebké rty a horký dech...

„Odpustil jsem ti!", vydechl do mých rtů. „Miluju tě, Tae-Hyungie!"

Mým tělem projelo radostné chvění. Nemohl jsem však uvěřit, že to špatné je už pryč. „Vážně, Jung-Kookie?", ujišťoval jsem se, ale neodpověděl. Namísto toho víc pootevřel rty a dovolil mi vniknout jazykem do jeho úst. Bez váhání jsem náš polibek prohloubil. Jako odpověď mi to stačilo! Začal jsem ho líbat vášnivě a divoce a on můj polibek se stejnou vášní opětoval. Bylo to neuvěřitelné! „Chci ten sex na usmířenou!", zašeptal při malé pauze mezi polibky. „Chceš mě, Tae?" „Jasně že chci!", usmál jsem se, zatím co mé srdce dělalo kotrmelce a tančilo vítězný taneček. „A bude mě to bolet?", zjišťoval jsem. „Chceš aby tě to bolelo?", zeptal se s potutelným úsměvem a já jsem zavrtěl hlavou. „Myslím že ani ne..." „Tak potom tě to bolet nebude..." Znovu se usmál. Pořád však vypadal dost smutně a já jsem se rozhodl, že se to musí změnit. „Dobře, miláčku, řekl jsem něžně a pohladil jsem ho po tváři. „Tak se vraťme na hotel..." Jednou rukou jsem ho znovu pohladil po jeho krásné tváři, kterou jsem sice viděl jen matně, ale živě jsem si vybavoval každý rys v ní, zatím co jsem mu druhou rukou sjel po zádech až na jeho sexy zadeček. Tak nádherný zadeček, že z něho šílím! Pevně jsem ho stiskl a miláček potichu vzdychl. V ten okamžik jsem pocítil jak tvrdnu. „To mi nedělej!", zašeptal jsem. Kookie se ale posadil obkročmo na můj klín a ruce zapletl do mých vlasů. „Co dělám?", zeptal se nevinně. Nestihl jsem však nic říct, protože znovu přitiskl své rty na ty mé a po chvíli něžného pohrávání jsme náš polibek prohloubili. Během okamžiku jsme se už zase vášnivě líbali a on během toho začal sundávat mé tričko.

„Kookie...", vydechl jsem vzrušeně. „Ty chceš tady? A co písek?" „Jaký písek?", podivil se naoko. „Ach... ty myslíš tu pláž? Kašli na písek, miláčku! Chci tě!" „Vážně?", pousmál jsem se. „Tak co s tím uděláme, zlato?" „Já bych věděl...", mrkl na mě a hned si také svlékl tričko. Znovu jsme se líbali a hladili se. Už jsem byl hodně vzrušený, nechtěl jsem čekat. Povalil jsem miláčka do písku až vypískl a hned na to jsem z něho stáhl jeho džíny i se spodním prádlem. Když jsem se zbavil i těch svých, přitiskl jsem se k jeho dokonalému tělu, které už bylo naprosto obnažené. Ach ten pocit... Jeho hebká a hřejivá kůže, jeho sexy hrudník, jeho rozkošné bříško, dokonalá erekce... Nemohl bych přestat ani kdybych chtěl a já jsem nechtěl. Pořád jsem se musel dotýkat té nádhery a tisknou ji k sobě. A on to měl stejně. Opravdu jsme nevnímali písek. Hladili jsme se , líbali a navzájem se dráždili. Opatrně jsem si ho připravil a miláček u toho vzdychal tak, že jsem myslel, že umřu. Umíral jsem štěstím a touhou.

„Chci tě, Jung-Kookie!", vydechl jsem láskyplně a on přejel rukou po mém přirození. „Na co čekáš, miláčku?", zavrněl a já jsem už nechtěl čekat. Lehl jsem si na něho a okamžitě jsem pronikl do jeho nitra. Přirazil jsem až po kořen a on zapletl ruce do mých vlasů. „Aaaach...", vydechl spolu s tichým zasténáním a přitáhl si mě do polibku. Také já jsem zavzdychal blahem, když mě obklopilo jeho tolik známé a úžasné nitro. Líbal jsem něžně jeho rty, ale přirážet jsem už něžně nedokázal. Potřeboval jsem ze sebe dostat všechen ten nahromaděný stres a bolest... Fungovalo to! Pohyboval jsem se divoce a nesnažil jsem se tlumit své vzdechy. Potěšeně jsem vnímal, že ani on se nesnaží krotit. Najednou mě překuli pod sebe a já jsem stačil jen udiveně vydechnout. Nějakým zázrakem se naše těla nerozpojila a tentokrát miláček převzal vládu nad naší jízdou. Když se na mě začal pohybovat, cítil jsem, že už to dlouho nevydržím. 

Pevně jsem svíral jeho boky, ale nechal jsem ho aby si sám určil své tempo a miláček si dal opravdu záležet aby dosedal dost důkladně. Cítil jsem jak hluboko v něm jsem, jeho teplo mě svíralo a nutilo šílet. Bláznil jsem z něho a nechtěl jsem nikdy přestat. Bylo to... nepopsatelně krásné! Když jsem cítil, že už na mě jde orgasmus, přesunul jsem jednu ruku na jeho přirození a po pár pohybech rukou opravdu vyvrcholil. Prohnul se v zádech a zasténal mé jméno. Vnímal jsem jeho prožitek, když se kolem mě ještě víc sevřel... V ten okamžik jsem vyvrcholil i já do jeho zadečku. Mým tělem proletěla vlna slasti v podobě malé křeče a já jsem vyletěl někam nad mraky. Letěl jsem tam spolu se svým miláčkem, byl to nebeský pocit. Kookie po chvíli spadl na mé potem zbrocené tělo a celý se chvěl. Oba jsme prudce dýchali a cítil jsem, že i jemu srdce tluče divoce a bláznivě. Ve stejném rytmu jako to moje. Zatím jsem ještě pořád zůstával v něm. „Miluju tě, Tae-Hyungie!", zašeptal Kookie a něžně políbil mé rty. „Takže takový je sex na usmířenou?" „Já tě taky miluju, Jung-Kookie!",vydechl jsem omámeně. „Asi bychom se měli hádat častěji... Bylo to... bylo to..." „Vzrušující!", pousmál se. „Ale prosím... že už nikdy nezažijeme to co včera a dnes?" „Já už to nedovolím, slibuju!", řekl jsem přesvědčeně. To ať mě raději sežere nějaká ta ryba! „Já ti věřím!", zašeptal mi do ucha a láskyplně se ke mně přitulil. Nechtěl jsem ven z jeho těla a on nechtěl abych vyklouzl, takže jsme pořád zůstávali takhle. Svět jako by se zastavil. Leželi jsme tam spolu v písku přitisklí k sobě, spojení jako jedno tělo a jedna duše a nad námi svítily hvězdy. Nemohlo to být dokonalejší!