Chvílemi mi toho blba bylo líto. Troye ho nešetřil. Připadalo mi, že to přehání. Nepřišel přeci zase o tolik pozdě.

Stačilo se ale na chvíli zaposlouchat. Troye totiž nebyl jediný, kdo se dohadoval. Aaron se sice pořád dost držel zpátky, ale i tak byl pořádně oprsklej. Byl jsem zvědavý. Chtěl jsem se zvednout ze židle a alespoň nakouknout do vedlejší místnosti. Pán musel zuřit. Nesnášel odpor, a když vezmu v potaz to, že u mě ho doháněla k šílenství jen lehká drzost, tak teď se musel držet zpátky opravdu vší silou. Na druhou stranu, Aaron nemlel úplný blbosti. Stál si za tím, že má vše hotové tak, jak si Troye přál a navíc mohl přeci zůstat odpoledne o těch pár minut déle. Myslím, že to bylo přesně to, co našeho šéfa dopálilo úplně. Nový štěně mu nabízelo řešení, jak kdyby tu tomu samo šéfovalo.

Netušil jsem, kdo tu hádku vyhrál. Prostě tam najednou bylo ticho. Možná se Aaron sebral a odešel. Ta představa mě potěšila. Chtěl jsem, aby odsud zmizel. Vyřešilo by to tolik problémů. Mou pozornost upoutalo znovu až zavibrování telefonu na desce stolu. Zvědavě jsem otočil hlavu jeho směrem a slabě se pousmál. Připadalo mi vtipný, že mi psal textovky, když byl jen pár metrů ode mě. Na druhou stranu, tohle rozhodně nebylo nic, co bychom mohli řešit před ostatními. Už vůbec ne před tím dramatickým šílencem. Tohle nesměl zjistit. Nikdy. Vlastně to nesměl zjistit nikdo, ale u Aarona jsem si byl jistý, že by to byl obrovský průšvih.

Znovu jsem rozsvítil display mého mobilu a pomalu četl zprávu od Pána. Musel ji napsat hned, co se dohádali.

Dnes tě budu potřebovat. Odejdeš přesně ve čtyři, vezmeš si taxi a počkáš na mě před domem. Chci tě jako tu nejlepší čubku pod sluncem.

Těžce jsem polkl a četl tu zprávu pořád dokola. Chápal jsem ho. Mě taky scény v herně dokázaly uvolnit. Jenže teď jsem se bál, že je Troye až moc napumpovaný. Nechtěl jsem, aby to přehnal. Jako by nestačilo, že jsem to k ránu pokazil já.

A mysli na barvy. Nic jiného mě nezajímá. Uděláš to pro mě?

Zaklonil jsem hlavu a vydechl veškerý vzduch z plic. Bál jsem se. Ne proto, že by mi chtěl opravdicky ublížit. Nebyl jsem si jistý, zda pro něj v tomhle dokážu být perfektní. Pořád jsem nevěděl, co je jeho opravdový kink. Kromě té malinké místnosti ve sklepě se nijak neprojevoval. I tak jsem to pro něj ale chtěl udělat. Byl to můj Pán a byli jsme tu jeden pro druhého. A teď potřeboval on mě.

Rád, Pane.

-

Udělal jsem přesně to, co po mně chtěl. Zaklapnul jsem notebook těsně před čtvrtou, svižným krokem prošel druhou kanceláří a rychle seběhl schody. Na Aarona jsem se ani nepodíval. Kdyby nastoupil třeba jen o dva týdny dříve, tak bychom nejspíš byli nejlepší přátelé. Bylo to děsivý. Klidně bych s ním mohl večer chodit na pivo a pomlouvat Troye. A teď jsem se hnal pryč z budovy, abych byl co nejdříve před Pánovým domkem v lese. Byl jsem šíleně nervózní a vyplašený. Nevěděl jsem, co čekat. Adresu jsem taxikáři musel napsat na starou účtenku, jelikož jsem ze sebe nebyl schopný dostat jediné slovo. Věděl jsem, že ze mě Pán bude akorát zklamaný, pokud se nedám dohromady. Jenže copak to šlo? Mohl alespoň naznačit, co ode mě čeká. Byl bych pak o moc klidnější.

Nechal jsem se vysadit hned na začátku lesní cesty. Potřeboval jsem se projít a celé to rozdýchat. Měl jsem jistě ještě nějaký čas. Byl jsem si jistý, že Troye rozhodně neodejde z kanceláře dříve než Aaron. Na chvíli jsem se zastavil a zatahal se bezmocně za vlasy. Přesně tohle jsem nechtěl. Skončil jsem s Pánem vlastně jen proto, že jsem ho vytáčel a on si mě pak chtěl srovnat po svém. Představil jsem si Aarona na kolenou, jak před Troyem klečí s tím jeho debilním úsměvem na tváři a vypadá dokonale, jako vždycky. V ten moment se mi chtělo plakat. Věděl jsem, že je to totální hovadina. Zaprvé proto, že Aarona už téměř ulovil Tyler a zadruhé proto, že Troye by něco takového neudělal. Se mnou taky v kanceláři jednal docela normálně, dokud na mě nenarazil u Harryho. Ani tak jsem tu představu ale nemohl vyhnat z hlavy. Nesnášel jsem se za to. Jen jsem to dělal horší sám sobě. Znovu jsem se rozešel a popoháněl sám sebe. Začínal jsem se všeho až moc bát. Co když přece jen Troye vyrazil dřív? Zklamal bych ho, kdyby na mě narazil v půlce lesní cesty. Určitě ano.

Donutilo mě to běžet. Šílel jsem strachy. Uvědomoval jsem si, že už domek vidím a že bych jistě slyšel auto, kdyby byl Pán nablízku, ale ani tak jsem se nedokázal uklidnit. Doběhl jsem až k domu a rychle padnul na kolena. Musel jsem se srovnat a začít se soustředit. Věděl jsem, že Troye umí být v herně drsný a byl jsem si jistý, že tentokrát mě šetřit nebude. Proto mi připomínal barvy.

Tiše jsem zakňoural, když jsem konečně zaslechl zvuk motoru. Nebyl jemný ani na to auto. Pomalu jsem vydechl a narovnal se. On by mě taky vzal do herny, kdybych to potřeboval. Nebylo to přeci o nic jiné. Stejně jsem měl ale srdce až v krku. Nedokázal jsem zůstat potichu. Cuknul jsem sebou, když třísknul dveřmi. Byl stále vytočený. Možná se stihli znovu poštěkat. Zavřel jsem oči a lehce se přikrčil. Musel jsem pro něj teď být nejlepší. Třeba jsem to i mohl zvládnout. Bolest mi přece nevadila a ponížení už jsem od něj taky dokázal přijímat tak, aby mě dostávalo na správné místo v mé hlavě.

„Hodný kluk," vydechl Troye prudce a zatahal mě za vlasy tak, abych k němu zvedl pohled. Věděl jsem, že se mám koukat na něj, ale předtím mi to strach nedovolil. Zírat do země bylo zkrátka o moc bezpečnější. „Počkej na mě v herně, hm?" zamručel, pustil mé vlasy a bez zájmu vešel do domu. Měl jsem kurevský strach. Nechoval se sice nijak přehnaně, ale to, co teď bylo v jeho očích, toho jsem se upřímně bál.

Zvedl jsem se rychle na nohy a hnal se rovnou dolů do herny. Svlékal jsem se až cestou. Byl jsem ze všeho tolik mimo, že jsem ani neřešil, zda bych si měl nějaké oblečení nechat.

Málem jsem se přizabil, když jsem ze sebe sundával úzké džíny. V mojí hlavě bylo duto, jelikož za normální situace by mě jistě napadlo, že by bylo lepší si nejdříve sundat boty. Nechal jsem oblečení naházené u stěny před hernou a odhodlaně vešel dovnitř. Kleknul jsem si na své místo, sepnul ruce za zády a čekal na Pána. Moje srdce si zase vesele tančilo až někde nahoře v krku, takže jsem musel dýchat opravdu zhluboka, abych se alespoň maličko uklidnil. Kdybych byl starší, tak by mě možná trefilo.

Pán mi nedal ani polovinu času, který jsem potřeboval. Cuknul jsem sebou, když za sebou zavřel dveře. Chtěl jsem si nafackovat. Taková hloupá chyba. Nebál jsem se ho přece. Bál jsem se sebe – toho, že nebudu dost dobrý. Ale ne Pána. Pán v herně zatím dělal všechno správně.

Zakňoural jsem, když jsem dostal ránu přes prsty. Tipoval jsem to na rákosku, jednu z těch silnějších. Prudce jsem se nadechl a víc se narovnal. Snažil jsem se myslet na všechno, co mě učil. Ruce už mi připomněl. Teď jen stačilo být narovnaný a držet pohled na něm. To v tu chvíli bylo ale zatraceně těžký. Musel jsem se několikrát pořádně nadechnout, než jsem se odvážil k němu zvednout pohled. Byl jen v tmavých kalhotách, které nosil do práce. Žádné ponožky, žádné triko. Pohled na jeho tělo mě na chvilku uklidnil. Vypadal krásně.

„Nedokážeš ani pořádně klečet," zamlaskal nespokojeně a chvíli si pohrával s rákoskou v ruce, než mě s ní švihnul přes stehno. Věděl jsem, že to nemyslí zle. Tohle teď byla jeho role, nebylo na tom nic špatného. Krom toho, že jsem si nebyl vůbec s ničím jistý. Měl jsem pocit, že teď nebude spokojený s ničím. Tichounce jsem zakňoural a dal nohy víc od sebe. Neměl bych se před Pánem schovávat. Moje celé tělo mělo patřit jen jemu. Zvědavě jsem se na něj zadíval a snažil se pravidelně dýchat nosem. To napětí mezi námi bylo šílený.

„Tolik se snažíš," zavrněl a na chvíli odešel ke komodě, z které vzal širší, železný obojek. Nelíbil se mi. Ani maličko. Miloval jsem ty kožené. Hypnotizoval jsem ten předmět v jeho ruce do té doby, než jsem znovu dostal rákoskou, tentokrát slabě jejím koncem po tváři. Věděl jsem za co. Znovu jsem zvedl pohled k Pánovým očím a tiše zaskučel. Nedokázal jsem se přestat třást a to se zatím nic nedělo.

„Studí!" vyjekl jsem, když mi nandal nový obojek na krk. Byl to moc zvláštní pocit. Oproti kůži byl zatraceně těžký. A studený.

„Nevzpomínám si, že bych chtěl, abys mluvil," povzdechl si a uštědřil mi silnou ránu přes hrudník. Znovu jsem k němu zvedl oči a těžce polkl. Tenhle strach se mnou dělal divný věci. Možná jsem byl s Troyem víc v pohodě, než jsem vůbec tušil.

Nechal jsem se za obojek dovést o kus dál a sklonil se k očku v podlaze. Věděl jsem, co má Pán v plánu a opravdu jsem se snažil nepanikařit. Být připnutý za očko obojku k podlaze bylo zatraceně nepohodlné. Musel jsem se opřít tváří o studený beton, abych na Pána vůbec viděl. Znovu jsem vrátil ruce za záda a mělce dýchal. Tohle byl moc zvláštní způsob bezmoci. Mohl jsem hýbat rukama i nohama, ale kdyby mě tu teď nechal, tak bych zešílel.

„Budeš pro mě teď statečný kluk, Connore?" prohodil jemně a prsty přejel po mých shrbených zádech. „Teď odpověz. Nezapomínej na barvy."

„Zelená," vydechl jsem prudce. Nebyl jsem si jistý, jestli po mě tohle vůbec chce, ale byla to jistota. „Budu statečný, Pane. Pro tebe," pousmál jsem se a užíval si bolest v kolenou. Byl jsem tam vystavený jak pitomá děvka a užíval jsem si to.

„Nemyslím si, že tvé tělo potřebuje víc modřin," zasmál jsem tiše a postavil se za mě tak, abych na něj neviděl. Nepanikařil jsem. Naopak. Bylo to rajcovní. Byl jsem zvědavý, co vymyslel.

Nebyl jsem schopný ze sebe dostat jediný zvuk. Bylo to neskutečně silný a já jen několik dlouhých vteřin přemýšlel, než mi došlo, čím se právě Pán dotknul mého těla. Neměl jsem žádnou zkušenost s elektřinou, ale byl jsem si jistý, že přesně tím teď týral moje tělo. Dávalo to smysl. Byla to rychlá, poměrně tichá rána, kvůli které jsem nedokázal zůstat bez hnutí. Vždy jsem si myslel, že projede celým tělem, ale tak to nebylo. Ta bolest vždycky zůstala ve stejném bodě. Nevěděl jsem, jak tohle vnímat. Nebylo to špatné, ale ani pěkné. Navíc – Pán rozhodně nebyl mírný. Sotva jsem zaregistroval, kde se mě tou věcí dotknul, tak už mi dával ránu někde úplně jinde. Nějakou dobu jsem ze sebe vážně nebyl schopný dostat žádný zvuk. Děsilo mě to. Musel jsem spoléhat jen na to, že Tryoe umí číst řeč mého těla. Že to nepřežene.

Svíjel jsem se pod každou ránou, aniž bych vnímal něco dalšího. Chtěl jsem víc, ale zároveň jsem cítil, jak to moje tělo pomalu vzdává. Bylo to až moc nové, navíc opravdu intenzivní.

„Červená," zamumlal jsem unaveně a tiše popotáhl. Měl jsem pocit, že to jediné slovo mi sebralo úplně všechnu energii. Zavřel jsem oči a lehnul si. Bylo mi jedno, jestli se Pán bude zlobit. Vážně jsem byl vyčerpaný a potřeboval jsem se natáhnout.

-

Probral jsem se opět v černém pokoji, tentokrát sám. Slyšel jsem téct vodu ve vedlejším pokoji, což mě zase rychle uklidnilo. Byl jsem nejspíš mimo jen pár minut. Pomalu jsem se posadil a natáhl se pro skleničku na nočním stolku. Líbilo se mi, jak moc Troye přemýšlel dopředu. Vypil jsem celý její obsah a po chvíli zaskučel, když ozvalo další otravné zapípání. Chvíli jsem si myslel, že šlo o Pánův mobil, ale pak jsem si všimnul mého oblečení, které leželo poskládané kus od postele. Zničeně jsem vylezl z postele a vytáhl mobil z kapsy kalhot. Proč teď sakra vůbec někdo otravoval? Chtěl jsem se jen válet v pelechu a čekat, až se ke mně vrátí Pán. Možná bychom si pak pustili zase další pohádku.

Rozkliknul jsem zprávu od neznámého čísla a jen zíral na tu pitomou fotku, která se pomalu zaostřovala. Nedávalo to nejmenší smysl. Proč by někdo fotil mě a Troye v autě? Otevřel jsem další zprávu a tiše zakňoural. Tohle nebylo dobrý. Tohle nebylo dobrý ani maličko.

Takže se šéfem. To bych od tebe nečekal.

Jen jsem úzkostně kňoural a vrtěl hlavou. Tohle se nesmělo dít. Zrovna jsem začínal být šťastný.

Zkus se mu jen zmínit, že o vás vím. Mám o moc peprnější fotky. Jistě bys nechtěl, aby obletěly celé oddělení nebo se dokonce dostaly k jeho otci. Dělej všechno, co po tobě budu chtít, a nikdo se nic nedoví. Dostanu tě z toho. Tohle si nezasloužíš.